– ten kalich tužeb mých?

Na stole zbyl jen

vmáčklý kroužek do ubrusu

a sladká krůpěj od vína.

Podzimní závoj uvíz‘ ve větvích

a pod ním vše,

nač člověk tak rád vzpomíná.

Tam někde v listí válí se

lopatka s kalíškem na kaštany,

tam zevluje holub,

kterého jsem krmil na římse,

ještě od chleba udrolený.

…o lecčems co tam vidím,

promiňte – o tom mluvit stydím se.

Kde domov můj?

když chybí střecha celá,

a protrhne se obloha

od deště celá zrezivělá

Kde domov můj,

když utone v kalné louži

mince,

která jinak utracena býti touží?

Dál jsem hledal

domov svůj

v jádrech ovocí nejmožnějších skutků,

na zemi i v hloubce plic,

kde se rodí

každý nový nádech,

šátral jsem též,

abych nahmát odpovědi aspoň hrudku

i do popela mastné nicoty

„Už se s tím nepiš a chvíli stůj“,

řeklas, abych otevřel víčka,

kudy do člověka vchází světlo,

„domov můj mi řekl svůj

a ohrň si ty kalhoty.“