Jarní hvězda Tě v nebi svádí
údolím se line teplý klín
a potok pádí do mokřadí,
své tělo měníš v dlouhý stín.

Pádíš první klidnou nocí
a paty brousíš o chodník,
Měsíc prohýbá se v bocích
a pláním odsypává třpyt,

oživlý sen k Tobě mluví,
balíš svá slova do novin,
už Tě nikdo nevyloví,
ztratil ses v potu úžlabin.