Po nocích,

když číhá neklid v keřích růží,

se na bocích převalují lidé a padají přes pelest do světů,

na které každé ráno

zapomenou.

 

U postele mám

kuličkovou tužku a papír,

jako oštěp a síť,

kterými hned po rozevření víčka

uvězním příběh z temnot

do mřížoví linek na andělsky bílý svět,

ve které doufaje,

že proměním můru v běláska

poliji cejchy kouskami nebeské.

 

Papír se

ztratí,

pokaždé se kamsi rozplyne,

jen ty modré stopy prchajících snů

peřiny neopouští.