Křížek

„Paní učitelko,“ ozvala se Petra z houfu dětí a vzala paní učitelku za ruku. Třída byla na škole v přírodě a právě se navracela z prohlídky barokního vesnického kostelíka.

Paní učitelka měla hlavu plnou dětských otázek :
„Paní učitelko, kdo je ten pán na obrázku s tou čelenkou?“
„Proč kšákáš Honzo?“ „Říkala jste, že musíme šeptat, abychom nevyplašili andělíčky a já bych moc rád konečně nějakého paní učitelko viděl!“

„No tak paní učitelko, mohu se vám s něčím svěřit?“ Zatahala opět Petra svoji zamyšlenou paní učitelku za pravou ruku.

„Samozřejmě Petruško, co máš na srdci?“ Zastavila se paní učitelka a sklonila se.

„Paní učitelko, když jsem přišla s Míšou do kostela, byl tam takový hezký malý křížek s červenými kamínky, držel ho v ruce andělíček a oběma se nám moc líbil.“

„Ten byl asi od Ježíška,“ doplnila Petru paní učitelka.

„A když jsme paní učitelko se třídou odcházeli, už ho v ruce nedržel. Nemohl ten křížek někdo andělíčkovi vzít?“ Pokračovala žačka.

„Co to povídáš, jsi si jistá?“

„Ano, Péťa říká pravdu, skutečně ten křížek někdo ukradl,“ slyšela rozhovor Míša.

„Díky holky, vraťme se raději a toho andělíčka mi ukážete, ano?“ Zastavila třídu paní učitelka. Zpátky u kostela byli asi za půl hodiny. Paní učitelka vešla dovnitř sama s Míšou a s Péťou. Holky vedle oltáře ukázaly prstem na andělíčka, který je přiměl k návratu zpět.

V přední lavici se právě modlila jakási babička a když uslyšela šepot, přestala a obrátila se k paní učitelce. Byla to hospodyně pana faráře, která třídu jako první v kostele vítala. Když se jí paní učitelka svěřila s příhodou, babička si jen povzdychla: „Ano, holčičky mají pravdu, právě se tu za toho, kdo ten křížek vzal, modlím, aby mu Pán Bůh odpustil. Šlo o svatební dar po mojí mamince, který jsem dala kostelu. Nechte vše prosím paní učitelko být, jsou to jen děti,“ stiskla do dlaní prsty na ruce paní učitelky. Ta se však dala do breku, omluvila se staré ženě a nic neříkajíc odvedla třídu k lesu.

„Co je vám paní učitelko,“ nakupily se kolem ní děti. Sedly do trávy a paní učitelka se svěřila, co se stalo: „To jsem si nemyslela, jste moje nejlepší třída a byl to pravděpodobně někdo z nás.  Vzájemně se prohledávat přeci nebudeme. Udělejme to jinak. Dám sem čepici. My všichni půjdeme za stromy a po jednom vás budu pouštět. Pokud křížek někdo má, nechť ho do té čepice vloží, souhlasíte?“
Děti se po sobě podívaly a jak se znaly, odvedly stranou Viktora. „Tys’ to byl,“ obvinili ho. „Vrať ten křížek, paní učitelka pláče.“

„Já ho kluci nemám, co blázníte?“

„Vzal jsi jo, kradeš, známe Tě.“
Schylovalo se ke rvačce. „Co se tam děje?“ Zvolala do hloučku kluků paní učitelka.

„Určitě to byl Viktor. Krade nám svačiny. Už mockrát jsem mu nabízel jablko, když jsem viděl, že nemá. Jenomže on pokaždé odřekne a pak mi ho ukradne, sotva se otočím. “ Dodal Honza.

„Vy jste viděli Viktora, že by ten křížek vzal?“

„Ne.“

„Tak jak něco takového můžete o druhém člověku tvrdit? Viktore, co ty na to?“
Viktor se začervenal a zakroutil hlavou.

„Prohledejme mu kapsy paní učitelko, budeme ho držet.“ Nakupili se kolem spolužáka kluci.

„Ne, tak se k sobě chovat nebudeme. Nemůžete někoho jen tak obvinit a udělat z něho zloděje. Jak byste se cítili, kdyby to někdo jiný udělal vám?“

Děti se nad sebou zamyslely a uznaly, že má paní učitelka pravdu a tak mlčky souhlasily s čepicí. Celá akce skončila bezvýsledně a čepice zůstala nakonec prázdná. Když se vracely po lesní cestě k chatě, paní učitelce tu a tam ukápla slza a moc toho nenamluvila.

Jak svědomí Viktora pomalu kousalo, nevydržel a když už byly skoro u chaty, přiznal se. „Paní učitelko, nezlobte se na mne prosím, už to nikdy neudělám, já, já to byl.“

„Tys’ to byl Viktore?“ Nemohla nabrat dech paní učitelka. Na jednu stranu jí bylo nesmírně líto, že se jeden žák  třídy něčeho takového dopustil. Na druhou stranu měla radost, že sebral odvahu a přiznal se. Děti koukaly mlčky po sobě a kupodivu nikdy nic neřekl. Během těch několik minut ticha cítil každý ze spolužáků jakýsi tep žil na spánku, jeden měl vztek, že Viktora neprohledali, druhý litoval zklamané paní učitelky, jiný jen tak bezradně stál.

„Podej mi ho Viktore?“ Vypravila ze sebe paní učitelka a Viktor se rozbrečel. „Zahrabal jsem ho cestou do krtiny, bál jsem se, že by ho u mne pak kluci našli.“

„Jděte do chaty a já s Viktorem půjdu hledat tu krtinu,“ rozkázala paní učitelka.

„Ne, řekli hrdě kluci, my vám pomůžeme.“

„Ano, půjdeme s vámi,“ odsouhlasily si sami mezi sebou holky. “

Paní učitelka dojatá rozhodností třídy se rozplakala podruhé a neměla sílu na odpor. Nazlobená třída včele s Viktorem připomínala soudobý průvod z obrázků z kostela, který vedl odsouzence na Golgotu. Viktor se klepal, dokud nedošli na jednu z mnoha louček, které lemovaly cestu. Potom se rozběhl a hned napoprvé s naprostou přesností zahrabal v jedné z krtin ve vlhké trávě a vytáhl křížek. Tak se křížek dostal opět do rukou svého anděla a Viktora nemělo smysl už více trestat.

Léta míjela a z Petry, která si jako první zmizelého křížku povšimnula, se stala paní učitelka. Když prvně stanula před třídou, poté, co její žáci vstali, asi jako každý učitel po vysoké škole zatoužila otéci od katedry a posadit se do jedné z lavic. Dostala na starosti velmi hodnou třídu – až na Žanetu, se kterou si pravidelně nevěděla rady.

Jednou byl test z matematiky a Žaneta měla opět tahák, kterým šustila tak, že se i spolužáci v jejím blízkém okolí po sobě dívali a po očku sledovali paní učitelku, co udělá.

Petra se zvedla a do napětí zvolala do třídy: „Žaneto, dej mi ten tahák a písemku, máš za pět.“

Žaneta vzala tahák a bleskovou rychlostí jej schovala do batohu.

„Paní učitelko, co proti mně pořád máte?“ Drze se ohradila a zvedla ruce.

„Máš ho v batohu, nelži a podej mi ho. Otevři batoh.“

„Paní učitelko, batoh je můj osobní majetek a ten prostě otevírat nebudu.“ Ohradila se velmi ostře na svůj věk spolužačka.

Petra se podívala po třídě a dětské oči se dívaly jedno po druhém. Ze strany těch, kteří se poctivě připravovali, cítila, že si přejí, aby batoh sama vzala a otevřela. Jiní naopak stáli za Žofií a pubertální nebojácný odpor jim připadal sympatický.

Žofie začala dělat, že pokračuje v počítání příkladů z písemky, ale bylo znát, že díky přesile učitelské autority moc klidná není.

Petra k ní přišla a velmi rychlým pohybem z batohu vytáhla tahák. Cítila se strašlivě, ale při vzpomínce na krtinu nemohla jednat jinak.

Zezadu bylo slyšet syknutí: „To ale nesmí, Žaneta měla pravdu,“ Žaneta mlčela a Petra zapsala do klasifikace tučnou pětku. Nebylo jí přitom dobře, necítila vítězství, cítila i vlastní stud, že nedokázala celou situaci vyřešit jinak.

Některé křížky v životě zůstaly v učitelské profesi zrající učitelky po celý život. Při srazech její vlastní třídy ze základní školy se pokaždé na Viktora těšili. Nikdy nepřišel, zmizel jak ten křížek v krtině.

Podobných Viktorů a Žanet potkala Petra v životě mnoho. Dávali třídám svým způsobem barvu. Ostatně, pokud má učitel třídu rád, je nakonec jedno, jak se v obdobných situacích nakonec zachová.