Reklamace

Reklamace

„To snad není možné, další boty, které mi nevydržely ani rok. To zase bude řečí, že šmajdám..kurnik, no jo, tak jsem nedal pozor, no jó, tak si zanadávej,“ nesl Pepa čtverhrannou krabici. „Blbeček jeden, jako bych taky nespěchal z práce,“ ohlédl se a neustále si pro sebe něco povídal cestou kolem památníku Jungmanna. Té čtverhranné krabici od bot jakoby se na pražské Václavské náměstí vůbec nechtělo, nesl ji v levé ruce, každou chvíli o někoho zavadil – někdo si to líbit nechal, jiný byl prudší, no lidé v centru – to máte auta, rozvozy různých věcí, turisté, davy do metra, z metra – v šest hodin k večeru, v květnu, se centrum města hýbe jako pytel blech.

Chůze Pepy byla sice rychlá, ale jistá, šel dostát svému právu, oblékl si na tu cestu pěkné tesilky, kostkovanou košili a navoněl se. U metra na Václavském náměstí zabočil vpravo a už jel po jezdících schodech od Bati nahoru. První patro, druhé patro a tu – cíl – reklamační oddělení.

„Tak na tu musím opatrně,“ pomyslel si, sotva spatřil cílovou ženu za pultem. „Poměrně mladá slečna u obsluhy, špinavá blond, ve světlé halence s límečkem, nevypadala moc přátelsky. „No nic, jdu do toho,“ pomyslel si Pepa, „co bych jí vyčítal, že se nesměje na každého, ono stůjte si na nohou celý den v oddělení, kam chodí samí naštvaní lidé a buďte usměvavý až do večera.“

„Dobrý den,“ pozdravil slušně tu mladou ženu a nezklamala ho, když se ani koutkem úst neusmála. Pak se tedy zasnažila, ale moc jí to nešlo.
„Dobrý den, s čím Vám mohu pomoci?“ Pravila automaticky.

„Jdu sem reklamovat boty, chodil jsem v nich rok a trhá se jim špička, pata,“ začal si hned stěžovat Pepa.
„Já vím, že sem jdete reklamovat boty,“ konečně se usmála ta doposud zamyšlená žena, „můžete mi je prosím ukázat?“

„Samozřejmě,“ položil hlasitě na pult krabici s botami Pepa.

Žena nůžkami nastřihla provázek a vyndala obě boty z krabice. „Tak tady to je ta utržená špička,“ dal se hned do vysvětlování celé závady Pepa.

Slečna bez řečí otočila botu.

„Děje se něco?“ Zpozorněl Pepa.

„Děláte si srandu?“ Opáčila poněkud podrážděně.

„No, obnošená bota, co se divíte?“ Na to Pepa. Pepa byl krátkozraký a v tom byla jeho potíž.

„To vidím, že mi sem nenesete nové boty.“ Překvapeně krátce okomentovala žena z reklamaci předmět sporu.

„No, tak proč na ty moje boty pořád tolik koukáte? Prostě přodávám boty od vás k reklamaci. Mám něco vyplnit ví tak?“

„Pokud dáváte noty k reklamaci, musí být čisté,“ snažila se vše vysvětlit ta žena. V tom se někde zezadu objevila její kolegyně.

Pepa začal bojovat o svá práva. „To je dobře, že přišel ještě někdo. Pospíchám a tady Vaše kolegyně se mi tu zdrává uznat reklamaci bot, které jsem si u vás poctivě koupil ve vašem obchodě. No podívejte, špička. A dole ta prošoupaná páta. Nevím. s čím máte problém.Boty jsou staré rok. A teď,“ počínal zvyšovat hlas Pepa,“ teď mi tu slečna či paní, jak to mám vědět, naznačuje. že mají být nablýskane a nevím co.“

Čtvery ženské oči se zvedly od pultu a upřeně hleděly na Pepu.

„Vy jste se na mne domluvily,co?“ Znervóznel.

„Kdo je váš vedoucí,zavolejte mi ho?“

„Vedoucí jsem tu já,“ pravila pohotově ta nově příchozí žena za pultem.“Tady kolegyně nemá problém od vás převzít reklamaci, problém je ta psinka.“

“ Jaká psinka? Nemám ani psa. “ Začichal Pepa,pak zkontrolovat svoji levou botu, následně pravou. Vše bylo v pořádku.“

„Tady.“ Ukázala kratkozrakému zákazníkovi na místo nemilého překvapení.

„A jo. Kde se tam vzala?“ Zpozoroval Pepa konečně psinku.

„Asi jste do něčeho šlápl. Dojděte si prosim ty boty někam omýt a pak se s nimi vraťte.

Pepa tedy vzal roztržitě krabici a skončil s ní v zpět v dolní části Václavského náměstí.

Nejdříve se snažil otřít pusinku o strom. Mastně uklouzla, něco na stromě zůstalo, avšak očista boty nebyla zjevně dostatečná. Když bouchl botou o chodník, přilákal tak pozornost nejednoho člověka z davu. který tudy procházel.

Se slovy “to nevzdám” plácal ještě nějakou dobu podrážkou o chodník, avšak pouze s drobnými úspěchy. Psinka byla poměrně čerstvá a veskrze ulpívala jen na náhodných kaméncích.

Následně si Pepa odlomil kousek větve ze stromu a jal se dloubat kousky psinky z nerovností na podrážce. Tento způsob byl nejefektivnější.

Na nerovnostech však stejně zůstaly stopy psinky, které bylo třeba umýt. Ale kde vzít vodu? Snažil se tedy s botami uspět na některé z toalet blízkých restauraci – jak byl nervózní, byl vždy odhalen některým ze zaměstnanců, který mu vysvětlil, že zdejší WC slouží pouze hostům restaurace.

„Vzdávám to,“ pomyslel si, „musím s botama domu a pak se vrátit.“

Když však scházel po schodech do metra, povšiml si veřejných WC. Za 10 korun se konečně dostal ke zdroji s vodou a prostřednictvím tekutého mýdla a toaletního papíru očistil boty tak, až se lekly. Boty byly čisté a díky mýdlu navoněné jako z parfumerie. Navoněl je pro jistotu ještě jednou topu svou voňavkou z batohu.

Do prodejny obuvi se dostal na poslední chvíli. Boty úspěšně reklamoval a za utržené peníze si poté koupil nové.