Sedím na lavičce na Petříně,kde se díky Ondrovi Linhartovi scházíme každým rokem na 1. máje. Máj, jakoby letos začal o měsíc dříve, šeříky,které obvykle rozkvétáji kolem 9.kvetna,již voní z každého kouta naší malé země, jabloně jsou oblešené roji včel, naše Anežka dělá přijímací zkoušky na gymnázium – nedavno jsme u sochy Máchy jsme připíjeli na její narození. Naposledy jsem od Máchy psal 16.listopadu, jako každoročně, Jarmile Hannah Čermákové. Odepsala – na ni neobvykle až druhý den – že mám všechny pozdravovat a že na nás myslí. Zdraví ji nedovolilo vystoupat přímý svah.Letos na nás bude prvně mávat z hvězdami rozkvetlého nebe.I když si to člověk nepřipouští a připadá si,jakoby mu bylo stále stejně,proměny kolem v nás zasévají další a další příběhy. Těžko říci, jak vše v sobě cítí sám Bůh, když mu lidé, které má rád,neustále někam cestují. Ve své tiché nepatrnosti dovedu sotva pochopit podstatu některých událostí dne,ostatní věci prostě nelze z lidské podstaty uchopit.Na petřínských stranich hoří jako svicky na oříšcích na zelené vodě pampelišky a od hladové zdi kraká havran – ještě před rokem by byla tato kombinace zimy a jara v přírodě prostě nepředstavitelná.