První jinovatka

Měsíc v ostré kružnici, nad poli opět visí děti v tenké čepici kapky rýmy nosí na špičce nosu pro štěstí, „Mamí,to je zima“, máma v kapse zašustí až měsíc pohasíná Vždyt už bylo na čase zašpitne menší z dětí, a paprsky na nosech se v kapce rýmy třpytí.

Lom Velká Amerika

Vedli se, ruku v ruce, po rozkvetlé louce, kolem lomu Amerika. V podvečer měla roušku na rtech a rozehřáté plíce, nemluvila, jen naslouchala, jak v něm srdce ťuká.

Uslazená

Papírek z bonbónu létá pohozený po černém perónu jak slepý hladí tělem stěny Po sladkém životě mu teď v břiše kručí kdo si kdy jednou Tě vezme do náručí?

Dušičková noc

Projížděli jsme šedivou krajinou, mráz kousal i do čepic, dokud jsem neprocedil mezi zuby: „Nejhorší měsíc je listopad,“ i uváznuté maso v citlivých dásních mne v té chvíli trápilo méně, než-li ta dušičková noc. „A proč tati? Vždyť v listopadu padají nádherně barevné lístečky?“ Ozval se náš František ze zadní sedačky a v zrcátku na […]

Listopad

Tak nějak nám prší      listopad na husí kůži a já bych Tě raději šimral       orosenou růží tak nějak bych ti kytku dal místo listí do orosených vlasů a řemínek sedmikrásek kolem pasu. V listopadu chrchlám pohled promoklých strání a v kapse mačkám teplo v příbytku zmrzlých dlaní, zavřem se doma,                       za okny po […]

Léta

Dej mi tati na vozík špalíky z těch stromů, a nařež i na přívěs, zapojím ho k tomu. Prosí malý František u smrků z dávných časů padlých teskně bez šišek a bez větru kolem vlasů. A tak řežu léto po létě, jako bych se vracel, tady mi bylo také pět, a bez jsem s Jardou […]

Nad hlavou

Někdy bych si přál vznášet se celý jak ty naše papírové mouchy nad provázcích u nás nad postelí sotva strčíš do dveří, už tam spolu láteří.

Dětský pokoj

A ty spíš ve stejné krátké posteli jak já před pětatřiceti lety odklízíš ve snech předešlý den zatímco nad krajem vychází orion posel kruté zimy z podpeřiny ti koukají prstíky sníš a pod víčky se ti honí stíny a pruhované deštníky a kopretiny a špalíky prostě sladce spíš

Komár

Před spánkem se vzduch začeřil těžko říci odkud spad ze tmy se hbitě vynořil začal kvílet, vylét sát. Mávl jsem po něm pravicí do prázdna, pak zas a zas, rozvítil jsem nastalo ticho, Plaché, plašící, pak vylét jak das jen co jsem zhas.

Lesem

Šel jsem tmou v patách mi déšť rozbíjel pocit klidu, spadané listy se hodily za chodidly, jako malé děti čím více jsem přidával krok, tím více dováděly. Pst a dost! Drobné podzimní krůpěje padaly z mlh, byla noc a tak moc si chtěla s člověkem hrát.

Tomáš

I listy z keřů se choulily Samou zimou do ruliček Spal v největším domě na světě Který rozvěcí i zhasíná sám Stvořitel. „Nechcete nosit horký čaj?“ Zeptal jsem se s rukama v kapsách s Prsty v pěst pokryté nahou husí kůží Země v tom jeho pokoji praskala Jako staré parkety „Za čaj bych byl rád“, […]

Ze Stodůlek

Občas se to stane člověk roztáhne drápky a přede, nad hlavou nebe a v ruce rozepsané řádky. Občas se to stane, v minutě potkáš jediné slovo, poztrácené mezi řečí kde vět je mnoho Občas se to stane, že v kapse nahmatáš drobky od svých dětí ochutnáš a čas najednou letí Občas se to stane, že […]

Vítr a jeho stín

Klopýtal jak lípa, která nerozkvétá uprostřed medové aleje, jak začátek na konci světa – zbytečná báseň nedopsaná věta jak srdce, které se o koš rozbije Adijé

Čich

Pes prý dokáže cítit i přes pět bloků, že přichází vysvobození. Od dětství jsme měli několik takových věšců doma. Dokázali se radovat z dalšího člena rodiny, který přicházel z nedohledna. Když v předsíni panáčkovali, často jsem odešel na balkón, abych se přesvědčil, kdo jde. Ulice byla prázdná a po několika minutách se za zatáčkou objevila první […]

Závoj

Ve spadaných hruškách šustí podzimní kos, pomalu rudnou řapíkům dlaně. Než-li pot v tričku slíže minulost, podcházím sadem a dívám se na ně –   obtěžkané ruce stromů, které kvetly májovou mízou – na berle z jiných zlámaných větví navázal neznámý, který tu šel. Svázal je špagátky a ruce se svlékly, po křídlech léta zbyl […]

Mlhavé ráno

Do alejí rosa padla na lavičkách leží mráz obloha už celá zvadla snesla na zem zimostráz.   Napila se psího vína nějaký den bude spát, potkal jsem ji u Petřína upil krůpěj a měl ji rád.

Nálet

Přilétli havrani, už koncem srpna, valí se tu po Vypichu jak rozhozené hroudy hlíny. V novém letovisku s hrdlem vyprahlým a křídly o nebesa odřenými a s čímsi uvnitř prokřehlým…

Srpen

Ječmen už háčkuje a pan Vítek seká trávu u krajnice.   Stín, jenž s ním putuje bloudí asfaltem jak větrem odvátá rukavice -chvíli sem a potom zpátky.   Teď přihnul z petky a odešel.   Zbyly tu po něm jen dva travnaté řádky.    

V běhu věcí

Rozpukaný ret a v zadní kapse od kalhot máš rozmačkanou propisku špatně sis prostě sed i tlukot svých pat znáš nazpaměť snad ztracený list v poli plném trojlístků Ti jednou bude rozumět když pospícháš a tiskneš svůj příběh do písku

Každodenní

Vlaštovky se daly napříč pomněnkovou oblohou a ve stráni roste první kupka sena jedni jdou tam kam nemohou a těm co mohli už zvoní hrana – nebe má dnes barvu nachovou a cestou do kanclu očima letím s vlaštovkama.

Opadává

Přiložil jsem dlaň na javorový list, ke slunci schoulenému k zemi a málem jak ten kocour začal příst – hřeje až moc, zdálo se mi.   Pak jsem jej jak vlaštovku pustil na zem, pohoupal se v síti babího léta a dosud tam leží, nepostříbřen mrazem, nad hlavou nebe a koruna zlatá.  

Autobus

Tah motoru tlačí čelním sklem mlhu proti vycházejícímu slunci.   Z té mezery uprostřed slyším křičet o pomoc neviditelné ptáky   i ty mokré stopy, brázdy v nenávratnu které vrýváme nemilosrdně pneumatikami do asfaltu jednou smije osudný den.

Před svítáním

Jarní hvězda Tě v nebi svádí údolím se line teplý klín a potok pádí do mokřadí, své tělo měníš v dlouhý stín. Pádíš první klidnou nocí a paty brousíš o chodník, Měsíc prohýbá se v bocích a pláním odsypává třpyt, oživlý sen k Tobě mluví, balíš svá slova do novin, už Tě nikdo nevyloví, ztratil […]

Kosí vstávání

Do zimního rána na koncích větví vyrašili kosi, až pod nohama tála půda jako horký sníh. Zbloudilá pára voněla po stráních plných drobivého rozmáčeného mechu. Sama druhým pro potěchu mávala křídla ve větvích.  

Narození

Déšť rozpuští med na květech lip, aby zem okusila pár kapek mámení, jsou věci krásné, které lze skrýt, které pak pojednou odkudsi pramení – silně a také plaše, jako ty životy naše..

Město

Kdyby promluvily domy – možná by se lidé divili, co všechno nich město ví. V uzavřených bytech za záclonou bydlí změny, které se jednou za čas vypraví opravit fasádu v domnění, že tímto budou žít v bohatším domě, v krásnějším domě. Kdyby promluvilo město, změnilo by svou tvář, svou tvář, svou pověst -jediné neuchopitelné slovo […]

Před snídaní

Brouzdám se ranní jinovatkou – trávou, rozdrobenou po parcích, jako by už po vrabcích volala zima: „Sezobejte, co mráz stíná a co ne, to na Martina po vás setře první sníh..“

Cesta lesem

Pod listí zapadly i kaštanové plody, listí už přikryje jen ten holý mráz, vše má své pak, teď, tam a tady, kdo nevěří na náhody prý mráz pochopí snáz. V údolí lesa potok se vine – v kopřivách, pod mlázím topí vody spěch nachytaný u pramene a na kluzkých kamenech.   V podhradí stín, nový […]

Výročí

Sbližujeme se jako ty koleje v dálce, čím dál, tím blíž.

Příběh sněhového rána

To snad andělé vyklízeli šatníky, nebo se hádali, nebo je sušili na kolíčku jen tak, Bůh ví!   Jen co jsem vzal za kliku, kousky trik, košil, spodniček i kanafasek uvázly ráno ve větvích, v zátylku i na knize našeho kamenného muže z památníku, na popelnicích, na zábradlí i v lůnech cest, lidé, jakoby se […]

Dokud

Dokud člověk nevidí v oknech sklo, ale krajinu, vidí půl jen proto, že není schopen připustit neviditelné..  

Potmě

Do tramvajových kolejí zatéká spěch a na rtech noci se hvězda svléká jen na dlaždičkách v podchodech najdeš vzkaz fixou od člověka:   …jsem ve dne stín a v noci sen, jsem větev škráblá průvanem, list, který se žene dál aniž by na něj kdo kdy psal…

Podzim

Na dlaních z rukou z větví spadlých psali cosi podivného – od barev kalich u zdi stál a plíživý průvan tudy vál až k hlasivkách mi přischlo slovo – zimy, té já se vždy tolik bál! Tajemná síla nevinnosti drbala hřbet o holý keř – a snad i kosti, slyšel jsem i trávu v pangejtech […]

Město po pracovní době

Po černém jazyku jezdila auta sem a tam, každé jako barevný květ nad úrodnou půdou, tekla, šuměla, zastavovala se, až nakonec skapala s příchutí únavy až úplně domů.   Brodíš se po zebrách a podplouváš tunely pod tím vším, až nakonec stečeš tam, co ona, ..jakoby se celé město denně naklánělo sem a tam, tam […]

Pytlík

Ve větvích se třepotá igelitový sáček od rohlíků, v noci, v perleti pouliční lampy jak bílý prapor poražených.   Zahlédneš leckdy věci na jedno použití, které se pak dožití déle, než-li Ty sám, než-li Ty na více použití.   Třepotá se na té větvi a čeká na příští vítr.   Připrav se.   Za chvíli […]

Nejedou a jedou

Do toho ticha bys zabořil prst jak strunu do spících not. Na zemi chřadly nedočkavé prsty od sandálů, přilepeny k touze po čemkoli, co je naloží a popoveze,   co nabere silnější dech   – co jim sebere dech,   co smačká do jediného okamžiku všechnu naději v tramvaj, v autobus, v pantograf – to […]

Loupivá

Pod vodítky pozdních venčení zlátly mokré chodníky   a třpytivé obojky lamp spadlé až ke stopám kreslily ve vodách duhový svět,   když rybařil pod okny a lovil z podpolštářů nejtajnější sny…       /věnováno nejznámému, který se brouzdal s hlavou k oblakům pod Mírákem sám/    

Potemní

V beze-dném vlaku se stmívá, po větru sahá si do propasti, kde kolej s kolejí splývá, kde v obžůrkách příbytků rozkvétá štěstí, kde v oukropu točí se znavené lžíce a poslední klíče hledají vchody, – pozdní vlasy hladíš si od čepice, když hvězdu po hvězdě další noc rodí.

Ranní Telč – ta tam venku

Za zavřenými skleněnými dveřmi svléká slunce vež po věži z šedobílých rouch. Svléká je až po rosu, po kočičí čechulky dlážděných ulic, po vězeňské ocelové mříže od kanálů, po probdělé kruhy pod očima na lavičkách pod kaštany …   Co vše by mohl člověk spatřit a nespatří jen pro jeden ocelový plíšek, pro jednu ocelovou […]

Ze dvou světel

Po nocích, když číhá neklid v keřích růží, se na bocích převalují lidé a padají přes pelest do světů, na které každé ráno zapomenou.   U postele mám kuličkovou tužku a papír, jako oštěp a síť, kterými hned po rozevření víčka uvězním příběh z temnot do mřížoví linek na andělsky bílý svět, ve které doufaje, že […]

Žně

Skřivánci se vznášeli nad pšenicí, jak rackové nad mořem plným ryb!   Čekanky na břehu odrážely nebe nabité létem ku prasknutí!   … než zvedli kotvy a posbírali vše, co se dá.  

Návrat

Viděl jsem řeku plnou modrého inkoustu pod Karlovým mostem, ptáci létali i topili se v jeho proudu a jejich perům nikdy nedocházela náplň. Viděl jsem tak mnoho pod oblouky rozkročenými nad zárodky budoucích knih a svět, ten procházel po jeho hřbetě a němě tomuto národu záviděl.    

Posílám kus černé Prahy

Leskneš se večere stříbrnými podpatky z nočních kin!   Červené oči pomrkávají na spánek a kdesi mezi odlehlými domy ozvěna líbá vlhkou zeď.   Postava uniká ve své plachosti tmě – která ji chce přikrýt – běží pod cetkovitá světla   „cet, cet, cet … “   podrážky lepí se na umělý stín…

Pod ptačím hnízdem na Karláku

Celé město už pustilo žilou lidi, co tečou v ulicích a vzduch po dešti zavoněl sírou – obžůrko, sem pláče i nebe slaný sníh!   Sníh jenž se zamazal od sazí noci rozhrneš podrážkou až celý zapění, pes už se raduje – smí na ulici, tady jsou i ptáci věznění.    

O životě prostých věcí

Kde domov můj – ten kalich tužeb mých?   Na stole zbyl jen vmáčklý kroužek do ubrusu a sladká krůpěj od vína.   Podzimní závoj uvíz‘ ve větvích a pod ním vše, nač člověk tak rád vzpomíná.   Tam někde v listí válí se lopatka s kalíškem na kaštany, tam zevluje holub, kterého jsem krmil na římse, ještě […]

Čazená

Někdy bych si přál umět slepit papír z kouře.   Když mne štípou do očí jeho písmenka špatně na ně vidím.   Znám jejich vůni … musí to být vzácná slova, když putují až ke slunci.

Jeden kus

Slévám se z mnoha pocitů jak zem, do které zasadili stopy z řady výletů.   Květy voní, když jsou s námi tady a ne jak ty z fotek ze zahrady kudy šel člověk jednou sám.  

Suchou travou

Suchý letní vzduch a mokré podpaždí – ne, to mi nesmrdí, to jsou vůně léta.   Kavárnu by nejraději zasypali ledem z mrazících boxů, sedáš si a odlepuješ kraťasy z těch svých krásných nohou.   Jsme spolu léta – kdo kdy nazval mnoho let léty musel být také šťastný.

Spoje

Po kom zdědily kaluže sílu celého světa?   Sotva potrhám hladinu, spojí svět zpět.

Dráty

Tramvaj letí k nám domů div křídly nepřetrhne elektrické dráty.   Už jako kluk jsem běžel a zarazly mne ohradníky – foukal jsem si rány na cestě, po které jsem pak tak poslušně šel.   Letím a na konci všech ohradníků výstup, jsi doma!

Úlovky z cest

  Nezáleží na tom, kolik měst a jakých projdeš, kolik uvidíš památek, lidí, krás a tak.   Leckdy najdeš víc na jediném rohu ulice, když se dobře díváš a on Tě něčím osloví.    

Podzimní vůně listí

Po jabloni běhá straka – ví, jak utrhnout to své a z ráje uletět.   Nechala jej tam.   Je však těžké ji obdivovat a dávat někomu příkladem, když tvrdá jablka nežere.   Co když Adam na to své jen neměl chuť?

O novinovém neštěstí

Někdy bych si přál umět slepit hořící papír z kouře. Když mě štípou do očí jeho písmenka, špatně na ně přes slzy vidím … … jen silně cítím, jak mě míjí!

Vzácná

Někdy bych si přál umět slepit papír z kouře, když mě štípou  do očí jeho písmenka. Špatně na ně přes slzy vidím, znám jen jejich vůni..   Musí to být vzácná slova, když putují až ke slunci a ono ani jedno nepustí zpátky ..

Od letní řeky

Až budu mít děti nebudu vzpomínat na otroka Pátka voda slaná bude mi vodou sladkou, koráb parníkem a tajný nášlap chůzí vratkou.   Prostě, dál chci být tím co vzpomíná – sednem tu spolu na schod a do láhve máčknem špunt od vína

Půlnočnice

Do té noci padaly rány – nikdo nevěděl odkud se nesly a kam dokud je nepřehlušil déšt.   Po zábradlí jen stékaly krůpěje lesku, aby se v kaluži slily v jedinou lampu …   čekal jsem na Modřanský autobus a navlhlá rafička na hodinkách přestala fungovat…  

Šelest

Stéká po oknech a neví ani jak rýd by ji měl ve své suché dlani. Dva pohledy mezi víčky sevřené ona a on a ticho leskem lamp zlacené…  

Osudová

Jak osud konce všech osudů přemýšlím někdy co bude, až nebudu?   Mám prostě tak ňák blbej dojem, se se stanu živným hnojem.

Vábení z akátů

Padaly hrozny z vysokých stromů, padaly do úst a kdo ví komu, padaly hrozny – jak déšť co padá, komu má říci, že má ho ráda? Tekly jak přízrak po rozednění do plicních sklípků – kde nikdy nic není i mraky tekly – ptala se sebe jak má mu říci: „Mám ráda Tebe“? A všechno […]

Jablečná plíseň

Ježila srst na jablku skrz dirky ve spadaném listí pronikl tu a tam paprsek, zespod ji chladila podzimní zem.   Procházel tudy každé ráno i večer, ležela u cesty a čekala na každý dotek tvrdých bot.   A voda z mraků tekla jak lepidlo. List zahnědlý čekáním jí na prsa leh.   Leh a přilnul […]

Husově památce

To bylo světlo, co odlouplo se z oblohy a napadalo do Tvých očí.   Vidět, znamenalo slzu a pak poznat zločin.   Vidět, znamenalo splynout s oblohou a zemřít za věci, pro které jiní zemřít nemohou …  

Ta má zdání

Někdy mi lidé přijdou silnější než jsou. A přitom silné ztrouchnivělé stromy stojí v podzimním šelestu svlečené až po paty ve strachu před těžkým sněhem.   Z jara pak pláču na pařezu u mladé ratolesti s vírou, že se jednou dožiji silného kmene, v jehož sílu se naučím pochybovat.  

Šustrování

aneb píseň televizních buráčků   Za čas jsem si peníze koupil, za peníze zboží a za zboží hezkou chvíli -chvíli, tedy čas krátký.   Až na mne zařve prst Boží: „Kams dal čas, vandráku!“ – zač odkoupím svůj život zpátky?

Krabička sirek

…navštívila dům, ve kterém bydlí oheň, vytáhla semínko   a   v té chvíli se ozval Velký třesk!   Lekl se, neb mu na kůži ulpěl kousek horké síry.     Jen nebe, zvyklé na takové zázraky, si nostalgicky povdechlo:   Fí…leť vůně pravěká s vločkou sněhovou!    

Dušičky

I kohout spí … ty však, bratře můj okenice pozoruj! Nastala půlnoc, památka zesnulých, dej sousedovi za okno svíčku a odežeň svůj smích… … zmiz!

Na okraji střechy roste nezvaný host

Někdy v sobě cítím třepání březových lístků – sotva zaprší z prorezlých okapů ztrácí se zem   a ať strom nebo zvíře nebo člověk jsem   spěch dešťových kapek – tělo všech nápojů se nakonec promění i v mou vlastní krev…  

Spadlá do klína

Na podzimu mám nejraději povadlé psí víno – ten štěkot červené u kmene, který jej po celý rok ved.   Na břehu řeky postávám a mé oči se toulají po vlnách s barevným listím – jen otočit knoflíkem a naladit a stát – jen nadechnout se toho černého potu havraních bot!    

Tep

…ciferník mastný od vaření a na jazyku mlsná slina vaří stín, které mnohé mnohým připomíná. Jestřábího oka mžik, kukačka v hnízdě a nalomený křik a podrážděná rohovka od světla, které líně vpadlo do kuchyně. Světla které chtělo ještě říci, že v hodinách žijí možná ciferníci, že na ručíčkách leží stisk. ..vaří stín ve kterém pod […]

Uschlá podpaždí

Kradu čas – na dluh spánek a upocený vzduch… …ta vysrážená tma na skle – neviditelně odletěla kousky schránek z mého těla potu-telně opouští dům..

Cesta lidské myšlenky

Až můj klas hlavu k zemi skloní, jako moji rodiče loni přeleju se zas v další pokolení. A budu opět růst v tom ročním zvěrokruhu – nadbytek, zlom a půst a „jakou dál být mohu“ ?

Krásna ostročarovná

/dopravní/   Zelené oko mrká na kapotu, zebru však plaší rychlý krok.   Chtěla udělat kolem těch plazů myšku -cupky dupky proti proudu   a už   střípky pro štěstí leží u cesty.

Nehtíky

Pět východů sluncí chrání Tvé prsty – od bolestných dotýkání, pět krunýřků v kapse máš, když se před zimou ukrýváš.   Ale pak – neuniknou, nemají kudy, když potkají Tvé dlouhé zuby!

Dopis

Dostal jsem právě od kamaráda dopis – psal o větru, který jej v Irsku bodá vlastníma řasama do přimhouřených očí, psal o větru, který tam v té noci za oknem nevidím. – nevidím stopy v rozmáčené zemi – nevidím člověka – vidím … jen svou tvář, která se ke mne samému obrací a neví, co […]

Taxi

Nevěděl, co je to únava – po kapce na skle zůstala jen mastná stopa od ruky – stěrače hrály stále stejně – co křižovatka, to asfaltový křížek a v kapse upocená žvejka.   Vždy o kus dál a ve třech zrcátkách tři obrázky z minulosti pro šťastný návrat.    

Fridhemsplan

V tom opuštěném metru vtesaném do skály vzal saxofón a drbal zády hrubý kámen. V tom vyštěkly vagóny, když uklouzly po mastných pražcích… …sehnul jsem se pro rozvázanou tkaničku a ta ležela v čímsi hlenu… A tak jsem musel otřít prsty o spodek plechové lavičky, na které se právě rozvalovala nová melodie.

Hluchota

Kdyby teď vypnuli tu rockovou muziku, vyčerpali vzduch, odnesli pípy, zbyla by jen myšlenka, kterou nikdo nevidí, ale která sem každého pozvala… …existuje na světě vůbec něco, co není?

Černí

(věnováno vzpomínce na jeden hudební černošský večer) Pro ty kluky byla hudba vším, jak pro letce nebe jak pro oheň dým, jak pro mrtvého voda živá, žili jen tam, kde někdo zpívá. Našel jsem ve vodě listí, hledalo proud, další píď své cesty, kde by mohlo zahynout. Našel jsem možná slova živá, našel jsem ve […]

Nekonečná

Podstata věcí neexistuje, vidíme ji jen tam, kde ji hledáme… jako každou věc, kterou nemůžeme najít.

Vrtám špičkou důlek

Všemožně se prokopávám k horkému pressu – tam dole pod smetanou.   Skrytá vůně Tvá zvyšuje tep, noční Praho!

2 v 1 těle

Země se točí, příběhy se točí, ony se točí, točí…   a v tom točivém světě největšími přáteli jsou oči, – svět vidí stejně, společně se smějí i brečí.    

Holá

Mám vločky na holém těle zrána, když střechy kostelů nestačí oprášit vítr – od té svaté, která se pak ve vodu promění.   Od té, na kterou se člověk ostýchá položit holou dlaň.   … někdy mám tak ostych před dotekem, který něco v něco nenávratně změní a zanechá otisky…   Mám vločky na holém […]

Kamarádi

Vyšli jsme z Konviktu a každý obtiskl do sněhu číslo své boty.   Aspoň už víš kam zavolat, pokud by ta ukrytá cesta k Tvému domu jednou neroztála.  

Nápis za krkem

Nikdy jsem se nepotkal a nepotkám, – v tom je má chudoba, i krása, i štěstí.   A v tom vězí i můj vlastní kudykam, tajemství té mojí křížové cesty.

Ostrovní

Zatímco po kočičích hlavách tečou lidská chodidla, čeká opřena o zábradlí a mne si ve vlněných rukavících nos. Jediné její podpatky nedolomí tu napůl přebroušenou vteřinovku na pouličních hodinách – jediná její chvíle nemá sílu odejít.  

Kanály pláčí

Vítr smyl kousky prachu do očí jak do výlevky. Tahám za šňůru – slzy spláchněte! Smrkám pro stovky smrkám pro stovky spláchlých kamínků.

Krmení

Hází rohlíky do hladových krků a za krk jí dýchá fotografie. Ten železniční most od Výtoně na Smíchovské nádraží stavěli už pěkně dlouho – prohnilými prkny v pěšině po jeho stranách propadl nejeden prst. Hází rohlíky do řeky a netuší nic – fotografie pohlédne k Petřínu, k Děvínu, k Vyšehradu. Ne. Jak pavouk spočine zpět […]

Sníh

To dneska jsem našel kašel zabalený v páře – jak slepice jsem stopy snášel, bílé, jak jim původ káže.   Padalo to na mne zhůry – načich jsem vlhkou vůní, to přejdeš dvoje troje hory a kdejaká zvěř chrní!  

První kašel

Už můj dech pospíchá vzhůru za sluncem.   To je na teplé boty a na šálu pod límcem.   Jak v baru s cigaretou budem všichni takto kouřit a chrchlat – než dojdem k jaru.

Parkování na svahu

Svařená žvýkačka mezi zuby vydechla páru, za obleček z hedvábí – zimák hrubý než dojdem k jaru, než dojdem k jaru.   Mazlavou rýmu svého spáče nastydlého ránem, setřel jsem z oken do stěrače a vyndal kámen, z podkola kámen.

Bleděmodrý svět

Jsa bez papíru jsem do Údolí vrásek rozpraskané dlaně vepsal modrý potok – a že stvořen nebyl vodou, ale inkoustem, ta slova mám stále sebou!

Cestovní

Opřel jsem hlavu únavou o okénko v tramvaji – a můj odraz potají byl si nejblíž zase. Někdy bych se chtěl odrazit i tam dál – snad na druhé trase, bych se toho nehledal…

Zrcátka

Na špičce jazyka budím lidi, ty, kteří už na modrém dlouze spí.   V tom setina – jak živá slina – když potkám někoho, kdo mně mou vzpomínku připomíná.   … v ulicích někdy hledám lidi, ty, kteří na modrém dlouze spí …

Ranním autobusem

V pokroucených dešťových oknech hladím rukávem svůj vlastní dech, který jak já chtěl zpátky prostoupit za Tebou uvězněn na pevných sklech.

Přízrak

U Betlémské kaple – blízko nebi potkávám zelený život, který neznám…   oooo   …chtěl bych prsty mít jak břečťan, chtěl bych se umět přichytit i hladké zdi   – a vědět i tam, že přečkám..

Na chvilku sám

Žít v minulosti nebo v budoucnosti, je jako žít v zemi, která není – a tak Tě hledám v přítomnosti a i tam nejsi k nalezení.   Než se šeřík dočká šera, a svět ztratí zabarvení, buď mi sluncem které stírá saze před setměním.  

Průchod

Dýcháš. Svět vniká do Tebe a ty jej vytlačuješ ven.   Jíš. Svět do Tebe vchází a ty jej vytlačuješ ven.   Svět chce být Tvou součástí a hledá kudy k Tobě.

Přemožitelný obyčejnem

Pohlédnu vzhůru a ono mi slzy nakape do očí místo mraků slunce.   Zamyslím se pohlédnu vzhůru čekám slzu a ona už je tichá letní noc…

Hloh

Až na průduškách Tě tlačí blízkost kvetoucího hlohu. Pradlenky s bílým prádlem v rohu sklepního sklípku si klepou o vizitku..