Na každém kousku zábradlí se držela kapka. „Tak na kterou přijde řada teď?“, zeptal se Verči ještě pod deštníkem. Pak s takovým, tajemně zamyšleným úsměvem přejel bříškem prstu po spodní hraně zábradlí, až mu stekly všechny kapky do rukávu. „Měls je tam nechat, mohli bychom se na ně pořád dívat“, usmála se Verča trochu vyčítavě. „Však […]

„Zdeňku, pojď sem prosím Tě!“ „Jo, počkej tati, mám tu telefon!“ „Tak sem pak přijď“, odpověděl táta z vedlejšího pokoje. Jakmile však Zdeněk telefonní hovor ukončil, na vše zapomněl a tak asi po půl hodince opět uslyšel ze dveří: „Zdeňku, ještě telefonuješ?“ „Jej, promiň tati, zapomněl jsem na Tě, už ne…co je?“ „Co si to […]

„Tak vezmeš si to sako, nebo ho na Tě mám navlíct sama?“ ozval se křik z jedněch dveří.  „Já už jsem!“ na to z těch druhých dveří táta. „A fakt tam musím?“ zahulákal jsem směrem k předsíni. „Musíš, heleď, nedělej vostudu, seš mladej a co bdue, o tom si vy mladý sami rozhodnete!“ A tak mne navlékli do saka, abych šel ke svým prvním […]

Cesta za povinnostmi byla včera odpoledne o to delší, oč byl kratší jeden z posledních pěkných letních dnů. Stavil jsem se tedy v antikvariátě U Anděla, v té pasáži ještě nedávno močili bezdomovci a teďka tu sídlí staré knihy.. Projdu skříňku s poezií, naberu několik knih, pak tam měli něco od Čapka. Nakonec jsem vše vrátil […]

Náš střet na Střekově   Vlak drncá a z několika světových stran se blížíme ke Střekovu. Nebe je modré jako obloha a tráva zelená jako palouk, posedíme v místní restaraci, prohlédneme si hrad, Lili zpívá uprostřed věže, Peťula vypráví o čarodějnicích, Milly si na to zula boty a ty si již neobula, z Teplic přijela Přeslička, která stále plodně píše […]

Na stopě Dětské tiskové agentuře … Na internetu můžete narazit na velice užitečný projekt pro nejmladší, Dětskou tiskovou agenturu (www.dta.zde.cz). Dovolil jsem se tedy zvídavě vyptávat pana Slávka Hrzala, pro kterého je tento projekt doslova „vlastním dítětem“. Potkal jsem tu také šéfredaktorku Malých dětských novin vydávaných DTA, paní Radku Páleníkovou. (odpovídá pan Slávek Hrzal) Povězte […]

Fotím  v Kanadě … Rozhovor s fotografem publikujícím na Totemu, Samsonem   Jak jsi se dostal právě do Kanady? No Kanada, je to dlhý príbeh ktorému verí málokto, a veľa ľudí sa čuduje ze je také niečo možné aj mimo filmov. Celé to začalo tým ze som sa zoznámil s jednou mladou slečnou a keď už srdcia nevedeli jedno bez druhého byt, začalo rozhodovanie čí príde ona na SK alebo ja za ňou do Kanady. Vzhľadom na to, ze vieme akú […]

Na každém kousku zábradlí se držela kapka. „Tak na kterou přijde řada teď?“, povídá jí zpod deštníku, zatímco bříškem prstu přejíždí po spodní hraně, až mu stéká z ruky voda jako z kohoutku. „Měls je tam nechat, mohli bychom se na ně pořád dívat“, usmála se a radmo smutným pohledem přejela po jeho ukazováčku. „Však se neboj, […]

V lednu 2005 jste si mohli povšimnout, že na stránkách Totemu přibyla šedá drobná lišta, odkud vede mimo jiné odkaz na stránky Čítáren pro děti (citarny.web2u.cz). Najdete tu vše, co se akcí kolem dětí týká. Mike Hackman, na jehož hlavu tento ojedinělý internetový projekt ponejvíce padá, začínal v několika čítárnách, kde měl na starosti dětské akce. Když jsme […]

Jakmile se z našeho křoví ozývá týdli týdli, je to dobrý, to bude teplo. Špičkou boty se rýpu v trávě mezi suchými loňskými stébly. Ten malej ve vlhkém písku napíná páteř, víc, víc a víc! Až vytrhne uvězněné lístky a ty vítězoslavně pozvedne vzhůru! A nebe, jak to vidí, vytáhne z mraku šampaňské a všechny postříká! […]

Sedím na mramorových schodech a nemohu ven. Před týdnem dala nějaká sousedka cedulku na prosklené dveře, že viděla zloděje, jak se dobývá dovnitř a od té doby se zamyká. Nechci Tě jít nahoru prozvánět a budit – počkám tu, je doba, kdy každý odchází do práce. Zatímco venku očichávají loupežníci se psem na vodítku ulice, každá bosá […]

Slunce očichává sochy Národního divadla a náš pes bahýnko u vody – u vody od rána tak hluboké, jak samotné nebe. Snad mi oči rozlepila noc polibkem na rozloučenou – věci už nejsou tak černobílé, jako dřív. Pak mávnu a písknu na Bellu a ona nevidí, ani neslyší vůbec, ale vůbec nic.

„Po vodě chodí – kdo má křídla“ – plivl do vody, až připlavaly labutě. Svěsily krk a místo kříku – kdo nám to tu dělá bordel nebo tak nějak – plavaly zas klidně pryč. „Tak vidíš,“ vzal mne za rameno, “ není to pohádka?“

Po černé zdi běhá měsíc. Zatímco v mokrých rukou držím třpyt říjnové lampy, pod mostem racek – po pás ve vodě – zobe nekonečné hvězdy: „Žbluňk!“, hlavu dolu, hlavu nahoru a je opět co jíst!

Tady na neutřeném talířku od jahod mám slaný sýr a rohlík v kapkách vody. Nemám rád tyhle uspěchané snídaně, kdy mi pes dá hlavu na stehno a žebrá, aniž by věděl o co. A každé ráno je to stejné – podám mu očichat jahodu, mrkev, jablko, vezme jej do huby a hodí na zem se šňůrkou […]

Stál jsem na obrubníku a první letní mušky brousily pouliční lampy. A každá v krouživém kolébání zhasínala ve tmě – jak jiskry nadrobené kolem ohně v popelu.

Potkal jsem je u dveří před lékárnou. Všichni tři tam stáli v řadě, jako před startovací čárou – neoholený táta s dvěma holčičkami v červených puntíkatých šatečkách – stále něco přežvykoval s očima obrácenýma k nebi – všichni tři měli oči obrácené k nebi a naslouchali čvachtání kolemjdoucích mokrých bot. A nebe! Kamarádé, to nebe Ti bylo tak zatraceně modré a […]

S tou zacákanou žlutou poštovní brašnou přijížděl tak obden před obědem. Psi hned vyběhli až ke vratům, pozdravil tak rychle, že ho sotva kdo uslyšel a už nohou nakopával plyn, aby unikl jejich pozornosti. Pokaždé po něm zůstala jen stopa zmačkané trávy a závan nedopáleného benzínu. Měl jsem kolo Pionýr – stejně tak jako Jarda […]

Škubala hlavou ze strany na stranu v těch nápadně širokých červených kalhotách a krémovém sáčku: „Tak kruci, všimne si mě někdo!“ Jakoby těmi nervózními pohyby odrážela každý pohled do kolejiště. Spousta pohledů ležela náhle v kolejišti. Přijela nečekaně tramvaj a pak…na poslední chvíli hop a byly mezi dveřmi. Měla nápadně široké červené kalhoty, krémové sáčko…nezlob […]

Mrzne a hvězdy se pomalu mění v křehký sníh. Vítr skřípe zrezlými panty vrat, zatímco špičkou boty opatrně prolamuji do louže na chodníku díru. Pak ji celou pozlacenou od pouliční lampy otírám v bílé trávě. „To snad ne!“, odseknu sám sobě, když se bota svezla po čemsi válcovitém ukrytém pod jinovatkou…nezbývá tedy, než rozmrzele najít jiný […]

Pára za okny předhání každé rty a my tu svíráme umaštěné lžíce od polívky. Místo piva objednávám teplý čaj, zatímco si mokré ruce z deště otíráš pod stolem do ubrusu, zatímco Ti bunda spadla ze židle a ty ji studenou mezi dvěma prsty věšíš zpátky na kulaté opěradlo. Kouř od vedlejšího stolu přechází uvězněn místností […]

Těžko psát o takových věcech v takovém větru na obal od sáčku od čaje, prsty jsou příliš svraštělé zimou. Těžko psát o tom, jak tady na mostě hraje na skleničky a v každé má jen pár slz Vltavy. Právě jsem hodil vyhřátou minci z kapsy mezi ostatní, aby se k nim přitiskla, popotahuji nudli a prstem […]

Když má nebe olověnou barvu, jako dneska, přijde mi to, jako by z něj ten jedovatý kov pomalu odkapával do ulic, mrholí a zvonivý zvuk pneumatik u nás na Ohradě dokáže utlumit jedině červená na semaforu. S rukama v kapsách a s přikrčenými rameny až k hlavě jdeme na oběd ke Kozlovi. „Có?“ chvíli co […]

Seděli na Karlově náměstí v parku vedle záhonu s maceškami a ve chvilkách mlčení trhali sevřenými prsty bosých nohou trávu. V té mlčenlivé chvíli slyšel tramvaj na křižovatce o poznání víc a hlasy kolemjdoucích byly také zřetelnější, než kdy jindy. Sotva se znali; od zkoušek, z fronty na oběd, z míjejících se ahoj a dnes, […]

A to bylo pane strážník tak : „Seděl na zemi opřený o koš u tramvajové zastávky s očima nehnutě upřenýma k lampě, která rozkvetla jistě už tak před pěti hodinami a sledoval můry, jak kolem ní kroužily, jako by ji chtěly opylit. „Je vám něco?,“ zeptal jsem se ho spíše ze zvyku, jako bych nečekal, […]

Cítil jsem pach jejích stop, které prošly tolik břehů až sem, k Mánesu. Bylo pěkně, viděl jsem ho, jak opatrně dlaní ometá hrubý písek po vodě, která se po té letošní zimě tak rozkošnicky protahovala od kraje ke kraji, až U hastrmanů křičeli, že budou za chvíli čepovat místo u Mánesa v Holešovicích a jezy na to […]

(Praha, Žižkov, půl deváté ráno) „Nechtěl jsem Tě vyhnat z koupelny,“ udělal jsem rozpačitě pár kroků vzad. Vyskočil a rozčíleně se na mě podíval s hlavou rozčepejřenou, jako by ji právě dosušil ručníkem. Stál tam za tou ohromnou louží s pootevřeným zobákem a bojovně vypjatou hrudí. I když jsem byl o hezkých pár stop větší než-li […]

(Praha Výtoň, pozorováno z okna auta) Viděl jsme ji na tramvajové zastávce v dlouhých zelených kalhotách do zvonu, když četla jízdní řád. Sotva zpozorovala, že stojí v kaluži po kotníky, udělala jen krok stranou. Kus nebe jí ležel právě pod nohama a v šestnácti – to je nějaká poklona! Levou rukou si projela vlasy, aby […]

V ulicích jich čekaly tisíce, stejně jako dnes. Byla jich plná náměstí, v řadách lemovaly kdejaký park, i u nás před domem – a ten, že není ve středu města, jich nejméně dvacet čekalo. Celá ta léta jim šlapali a plivali po hlavách a ony celá ta léta pokorně seděly a mlčely. Trpěly jak matka, […]

Mácha se narodil roku 1810 v Praze na Malé Straně. Máchovo dětství bylo neradostné, otec měl krupařský krám a po finančním úpadku rakouského státu přišel na mizinu. Po studiu na novoměstském gymnáziu a později filosofii a právech se horlivě začetl do starých německých romantiků a české kroniky. Mácha a jeho přátelé organizovali besedy v pražských hospodách a […]

Po ránu bez kávy se cítím jako po noci bez spánku – to ráno jsem pospíchal na autobus na Smíchovské nádraží a tak na mi posezení nad vonnou láskou nezbyl čas. Ač se vesměs takové věci stávají člověku poměrně zřídka, měl jsem štěstí, neboť hned na Smíchovském nádraží ve vestibulu metra na mne čekaly dva nápojové automaty. S instantní […]

Milý Františku, tak jsme konečně odvezli do sklepa ty brambory a poklidili v kůlně, bylo už na čase, zima je za dveřmi. Zbývá tedy ještě zaorat hnůj a dohrabat listí. Anežka s Pepíčkem jsou zdrávy, já též, Anežka tu teď sedí za stolem a kreslí jablko, Pepíček už spí. Každý večer se tu za Tebe […]

     „Krásko, pojď, jdeme ven“, rozvázal řetěz a vyvedl ji z chléva. Kráska byla kravka, stračena, která chodila za panem Hynkem jako pes. Lehl si do trávy, Kráska se vedle pásla, poslouchal mouchy, které na ni doráží, pak slabé švihání ocasem, když je odháněla … jak trhá zuby trávu …mohl i usnout a neutekla by. […]

Napsáno na základě skutečné události Pavel se zadíval na muže se zdviženýma rukama oblečeného v dlouhém bílém rouchu, kterým vítr ani nepohnul. Spolu s bráchou Honzou sem chodili ještě jako děti a hráli si na vojáky, ta kamenná postava byla jednou nepřítelem jednou jejich spojencem. Dnes byli Honza a ten kamenný muž jediné dvě bytosti, […]

Procházel kolem plačícího stromu, cítit tu vůni prolité smůly … smůla, že stál v cestě a musel být pokácen. Přemýšlel, proč mu ty rány tak voní ? Pak procházel kolem vařícího se kotle plného červené zabíjačkové polévky. Sliny mu stékaly po bradě. Přemýšlel, pro mu ta prolitá krev tak voní ? Nikdy by neublížil ani […]

Psáno podle skutečné události, která se stala minulý rok “Nemůžeš dát pozor ! To se mi snad zdá !” rozčílil se Michal na Alenu,”teď jsem zvědav, kdo ji bude chytat, budeme ji honit po celém Kladně !” “Nekřič na mě”, bránila se Alena,”nemůžu za to, že se tady roztahuješ a já si ani nemám kam […]

Monika prodává zmrzlinu, zelenou pistáciovou, žlutou vanilkovou a ta hnědá, ta bude asi kakaová. Každého večera zavírá stánek, vypláchne pod kohoutkem plechová nádobí a zbylé neprodané zmrzliny poskládá do velké lednice, která napůl brání člověku u východu ze stánku. Fronta na zmrzlinu nebývá dlouhá, dva tři lidé vyberou z peněženky pár drobných a zaposlouchají se […]

“Na skále z vápence na malém kousku života rostla proschlá tráva. Musela vystačit s tím málem, co měla, v zimě bývaly mrazy kruté a tak vděčila každé sněhové vločce za kousek přízně. V létě zase toužívala po vodě, ale jakmile bylo vody mnoho, její kořeny křečovitě držely každé zrnko zeminy, aby se neodplavilo a neskončilo […]

„Dej Bojarovi tu kost … alespoň si Tě oblíbí.“ „Jo, už maminka mne poučovala, když mi vyprávěla tu pohádku o těch jezinkách … někam strčíš prsty a už je tam celá ruka.“ „Ty seš hroznej. Pojď sem Bojare, tu máš !“ Bojar je velký ovčácký vlčák, někdy dobrák, jindy naježí srst na hřbetě a člověk […]

Šel jsem přes Karlův most a po zemi pobíhal holub. Capkal po kočičích hlavách a vyhledával drobky. Měl jsem chvíli pro zastavení, posečkal jsem na druhém straně mostu a sledoval jej. V jedné chvíli mne napadlo sednout si na bobek – snad, abychom si byli blíže. Nastal zvláštní okamžik, cítil jsem, jako by davy lidí […]

Jel jsem vlakem z Karlštejna do Hořovic. V tom panťáku jsem seděl pouze já a za mnou na sedadlech dva muži – první, stařec v uniformě vysloužilého vojáka s jakýmsi vyznamenáním na prsou, ten mladší byl oděn do šatů všedního dne. Otevřel jsem okno, venku mohlo být pětadvacet stupňů ve stínu, pěkný den. Ti dva […]

Není to dlouho, bylo půl sedmé večer a já přecházel Karlův most na druhou stranu směrem od Novotného lávky k Malé Straně. Cestou jsme se těšil na spoustu lidí, hudebníky a prodavače upomínkových předmětů … most byl prázdný. Potkali mne nezávisle na sobě tři žebráci, odkudsi se vynořili ze tmy, pověděli připravený smutný životní příběh […]

DDT zničilo poetiku mnoha pražských domů a zákoutí, jeho příchod doslova vymýtil všechen hmyz, který s člověkem po všechny ty věky tak rád přebýval. Řeknete-li dnes školákovi například něco o švábu, představí si pod tímto pojmem možná jakéhosi broučka, zřídka kdy však bude vědět, jak takový šváb ve skutečnosti vypadá. Můj děda, který byl nějaký […]

Spodní kalhotky Schody burácely v základech.První běžela Bětuš, jediná Ludvova spolužačka na technické fakultě, ruce roztažené do stran, v jedné zábradlí, ve druhé sešit. Černý volný svetr na ní vlál, jakoby chtěla vzlétnout, při letmém pohledu připomínala kosa. Za ní v závěsu letěl Ludva, lakýrky, které kdoví proč každodenně nosil, klouzaly v zatáčkách a tak se musel neustále vyvažovat […]

„Jaroušku, podívej se, co se stalo našemu Mazlíkovi!“ Zatahala za rukáv svého přítele slečna Anna. „Co by se mu stalo, je to pes a skáče jako kočka. No jo, před chvíli jsem ho shodil ze stolu, skočil mi na chleba,“ unaveně z koupelny odvětil Jaroušek. „Ale né, miláčku, on má bolest,“ upřesnila svoji obavu slečna Anna. […]