Choroš

Poustevníkův stůl v zimě pod sníh, v létě pod jehličí. Mnohým pro smích žebrákova dlaň, jehož tělo ničí liják i vítr s mrazem, dokud nepadne na zem.

Slunce mizí bouři

Vdovo po bílém měsíci, který kráčí nad svící, pláčeš sůl na horká čela jak ublížený z oka. Štěká, od jihu bouře štěká… Běž pryč od sladkých slzí! Hle bič zasviští brzy! – faleš, potok, řeka – …co pak Tě od nich čeká? Co pak Tě ještě čeká..

Zpověď jaru

Neuměl bych Ti lhát pod kaštanovou svící u brány do zahrad, kde je láska zahradnicí… Častokrát jsem krad‘ stromům pod suknicí květy promenád z výzdob na ulici …rád…že měl jsem rád… Snad odpustíš mi pak až léty zmírající špatně budu stát …rád…i za to rád.

Hvězdou byl

Nás je tu tolik jen ten měsíc tam je stále sám. Ztracen raděj hledím ke hvězdám kolik ach kolik je nás tu a tamtěch tam? Jó, sám žít je někdy umění …jen tvář to časem pozmění.  

Chudobky

Chudobky májové přimhouřily jste květy podrážděné sazemi noci. Ráno jsem vás ještě celé uslzené sbíral do sklenky od léků. Těžkou tmu omylo svítání a vy jste po lukách zářily jak pozdní sníh…

Jak jsem potkal protinožce

Ztichli ptáci a vzduch nastříkal se přeháňkovou vůní. Prchli běžci – ti v trenkách s lokty v pase a prsty v mokré dlani. Bubínky listů vyhnaly ptáky ze strže : „Kšá ! Pryč !“ – i mne – snad posledního běžce. Pod bříšky prstů mne zábla voda z kaluže a já v ní viděl – běžet […]

Poustevník

I kostku cukru ve skleňce vody jsem celou časem nenašel. Tak načpak bych se pokoušel modlit za hrady na bodci větru ?

Mravenčení

Prší, sedím u řeky a ono tiše prší… Kapky běhají po chladné hladině jako mravenci a pár mi jich leze také po mobilu, ze kterého Ti píši dopis… …víš, mám takové zvláštní mravenčení v rukou má schoulená…

Dary z nebes

Černé mraky, proč pláčete, že vás nikdo nemá rád ? Což po kousku přízně hlad přiměl vás, že odkážete nebeskou oběť celou nám ? Chycen dar do zrezlé vany dřív, než posbírán je zemí, tu bývá pit či rozléván mezi květy usmíření… A my ? …hledíme skrz vás ke hvězdám.

Oči z města

Jako pleny na prádelní šňůře holubí křídla oknům mávají a na římsách zdobně pod vikýřem sošky do ulic hlavy sklánějí. Tam za městem je háj a lesní domy, na věžích zvony ze šišek a káňaty kruh v nebi vykrojený křičí jak děcko z podušek. Jdoucí chlapec z města v těch špičkách hledá nového světa krajíc […]

Lampiónkově bílá

Za dlouhých zimních večerů, když kroky plachých mizerů i psů, i sáněk, i dětí zůstávají v povšimnutí po parcích kvete sníh. Kvete sníh. Na lodyhách kovových ulpí slunka s první tmou než s úsvitem povadnou a spí, tiše spí.

Okapy

Také bych chtěl být okap – sbírat divoké kapky i snídat špínu střech. Porozprávět s těmi, které přichází a navrací se zpátky, dolů jako těla a vzhůru jako dech. Jen můj život je tak krátký…

Jiskřičky

Jsem očazená struna uprostřed popela. Chybí mi tu celé Tvoje tělo. Co to bylo za lásku, kterou jsi hořela ? Odkud těch pár jisker přeskočilo ?

Pochodeň viny

Smáčí ústy známku, dílo tak droboučké, slabé a nedotčené a teď cizí dopis rozhodne, co dále s ním se stane. Zda odejde za roh, nebo dál, v ty kraje cizích tváří a tam zda skončí v koši či v albu či v lejstrech kanceláří. Nevinnému papíru vydrápal v řadách na holá záda osud neb setřel […]

Přísloví růže

Namlouvání Dej pozor, abys vázu s růží samou láskou nerozbil. Růži sic můžeš tísnit v prstech oč však ta z vody kvete dýl ? Vzájemné poznávání Dej pozor, abys trny růži bez rozmyslu netrhal. Jak by ses v dlani plné trní špetky přízně dohledal ? Životní vzpomínka Když na své cestě životem šels‘ poprvé si přivonět, […]

Dary z nebes

Černé mraky, proč pláčete, že vás nikdo nemá rád ? Což po kousku přízně hlad přiměl vás, že odkážete nebeskou oběť celou nám ? Chycen dar do zrezlé vany dřív, než posbírán je zemí, tu bývá pit či rozléván mezi květy usmíření… A my ? …hledíme skrz vás ke hvězdám.

Podstata válek

Chmýří odvážná z bodláčí tetelí se proti větru dokud jim síly vystačí. Vítr padáčky z lůžka vzal, vyplenil trnový úkryt a odvlekl je v širou dál. Až s první vláhou vzejdou v květ, nastraží zas další bodce jež budou větru překážet.

Jeřáby

Oceloví čápi, klovete do konstrukcí a lidské žáby řídí vás, moderna překlápí tok srdcí do instrukcí, čekáte než-li čas zláme vám vaz. Umělé mozky žábou vytvořené přísně vám káží: „Makej a stůj !“ A u nohy do bláta zabořené žába kane: „Stop ! Už nepracuj !“ Ještě, že máte i umělé city, alespoň snesete skelnou […]

1Kč

Z jedné strany koruna a z druhé lev, z jedné strany vítězství a z druhé řev. Z jedné strany člověk a z té druhé zvíře, z jedné strany bohatství, z druhé život v díře. I když obě strany jeden celek tvoří, ta druhá té první nerada se dvoří. A pak že na minci nenajdeš svět…

Krok tam, dva zpět

Prosil jsem o bílá křídla a přišel o sny anděla. Vzlétl jsem nad horká vřídla a tam má křídla shořela. Jednou jsem dostal bílá křídla a dvakrát kdos mi spoustu vzal, jen zkušenost jak děvka zívla a z očí se jí mudrc smál.

Zástup slepců

Jsme zástup slepců my – děti Internetu, od různých konců pohlížíme na planetu bez očí, bez čichu, tiše. Slétají se lidské duše a prostor, vzdálenost i hlas i chuť i zrak i hmat pryč z nás jak zima se vytratily, jak cukr se rozpustily, abychom se přiblížili ke druhému snáz.

Aliterace

Opakování shodných hlásek na začátcích slov. Rozšířena zejména v severském básnictví. Karel Toman Procit jsem náhle. Prudký jas plá rozlit po mém pokoji. Psáno podle Poetického slovníku od Josefa Bruknera a Jiřího Filipa, Mladá Fronta, 1997  

Bílá svoboda

Shlédni na ta pole bílá popepřená havrany vločko, kterás nemusela padnout vlkům do tlamy ! Shlédni na ta pole bílá ty mučednice ostychu, raděj by ses rozpustila, než v pěsti hledat útěchu ! Shlédni na ta pole bílá – první z vás vpila teplá zem, abys klidně bíle žila bílé svobody odkazem !

Babičce

Zametám popel u kamen prošedlý jako Tvoje vlasy, kolena chladí tvrdá zem, kam jednou mlčky odešla si… Odešlas jak vůně spíže, té skříňky s namodralým mákem, stála na zmačklém papíře, na noze pokrácené věkem. Odešlas jak lístky z heřmánku odpadlé proudem v bylinkovém čaji, do kroužku chodí pár beránků, dodnes si lžičkou s každým z […]

Alexandrín

Dvanácti až třináctislabičný vzestupný verš s rozlukou po šesté slabice (třetí stopě). Název Alexandrín pochází od Lamberta le Torta a Alexandra de Bernay, kteří ve 12.století napsali Román o Alexandrovi. Tam použili styl verše, který se později stal ozdobou francouzského dramatu i básnictví. Pierre de Ronsard (přeložil Vladimír Holan) 13 Šťasten, kdo nežil zde, šťastnější, kdo […]

Alba

Námět ranního loučení milenců zpracovaný formou lyrické písně středověkého původu. Styl je příznačný zejména pro trubadúrskou lyriku. Skládá se z výpravného úvodu, pak následuje setkání milenců, po něm následuje jejich smutné loučení. Při loučení si oba slibují vzájemnou věrnost přes všechny překážky, které je mohou potkat. Staročeská lyrika Přečkaje všie zlé stráže puojduť k milé hrdlo […]

Akrostich

Báseň, ve které počáteční či koncová písmena (nebo někdy i slabiky) veršů dávají dohromady slovo nebo jméno člověka, kterému je báseň věnována. Manon Lescaut Origo M ilenka Nezvalových citů A č plačíc, přesto bez soucitu N aděje se chápe v jejím slově Věrnost O pak však pochopí až přes noc N esouc si břímě krásy verši L ež v […]

Absolutní báseň

Báseň, která je nezávislá na významu slov, autor si vytváří jazyk zcela nový. Autor si pohrává s vymyšlenými výrazy podobně jako s hudbou. Modlitba kamene Vladimír Holan Paleostom bezjazy, madžnun at kraun at tathau at saun luharam amu-amu dahr! Ma yana zinsizi? Gamchabatmy! Darsk adon darsk bameuz. Veoskresajet at maimo šargiz-duz chisoh ver gend ver […]

Slzobraní

Odvedli ji k oltáři, tak navždycky Ti uplavala jako rybka rybáři. Než zavřeš slzy v herbáři, chceš líbat, ale cítíš stále, jak se cukru v soli nedaří. … Jó, ty ženy !

Úsměvné postesky

Snad mne slunce v horkém létě hřálo samo na tom světě, když jsem tiše u hloží sahal skrz plot do růží zamilován do poupěte. Snad déšť mne učil nazpaměť znát jak slzy smáčí svět, když jsem lovil na kaluži lístky po uvadlé růži, jak roztrhán byl lásky květ. Možná,že je život klam – avšak moc rád vzpomínám… […]

Dvacet sedm českých pánů

Dne 21.června 1621 proběhla na Staroměstském náměstí v Praze veřejná poprava 27 pánů českých, kteří si dovolili vzbouřit se proti rodu habsburskému. Hlavy dvanácti popravených byly posléze vyvěšeny po dobu deseti let pro výstrahu všem v železných koších na okolku staroměstské věže, dalších šest hlav proti Malé Straně a šest proti Starému městu. S návratem českých exulantů […]

Mráz

Znám malíře, má ruce bílé, miláček s krutou maskou divocha. Rád lehá na mokrém vodním těle, byť vlahá růže před ním usychá. Hladil a svlékal malíř bílý třešíňky v naší zahradě, i trávy před ním poklekaly jsa bílé k první zásnubě. Když pak v hebkých párách odcházel, plakala celá zjihlá zem, hrstku květů v lukách […]

Brány tajemství

Děti … dejte ouška na dveře … psss … slyšely jste ? Jakmile dětem vyzradíš tajemství vánočních dárků, v tom drobný střípek odlomíš na obrubě od pohárku plného fantazie. Nikdo už nedolije zas po okraj všechna snění od té chvilky probuzení. … psss … to byla asi andělská křídla ! Děti, děti jsou jak Adam […]

Konec teplých časů

Dnes ráno nám pocukrovali lavičky bělostným práškem jemné jinovatky, uchladlé zimou, lpí tu hubičky, kterým se vzpomínky navrací zpátky. Už za letních rán vídal jsem slzy rosíce lavičkám vyhřátý klín. Koho svět omrzel, komu byl cizí, když den noc proměnil v průzračný stín ? Večer snad s jitřenkou se tady loučí ? Či komupak beznaděj časně tak vstává […]

Advent

Adventní věnec na dveře dám a obmotám drátkem větévky jmelí, to pověsím za křížek nad postelí, aby tam, měl trochu vůně Kristus Pán. Tak přinesu štipec zeleně domů v tom mlhavém čase suchého listí, aby tam nahoře, tam nad pelestí visely perly stříbrných stromů. Než bublinky času pod ledovou tříští odplaví z roku ještě pár […]

Cena

Každý balvan nabývá ceny drahokamu, jakmile po něm někdo touží. Jakmile říká : „Tebe hledat nepřestanu, chci za Tebou, po kolenou lézt trním i bahnitou louží ! Když jej však hledat přestane, říká mu zas … ty balvane.

Naše lékárna

Znám prastarý roh lékárny označený aspirínem, andělíčkem v rouše bílém a zlatým zvonkem nad dveřmi. Vcházíš sem jak v dobách svátků, vrznou dveře a zvonek zacinká, uvnitř bydlí ticho a malinká lékárnice v modrém šátku. Lékárna, alespoň ta v naší ulici, to není krám, to je tichý kout. Svůj klobouk sem přijdeš sesmeknout v létě […]

Samotář

Vítr pročesal kartáčem lesy jak kožich psíka spícího sladce, v tom statný strom zakňučel … kdesi na pusté mýtině jak střelený zrádce. Tlí mrtvé tělo na rovné zemi, – sám vojín vzdoroval útrapám sil – odsouzen samotou k utracení aby hnil neb nebyl kdo by jej kryl.

Jabloň

Jabloň, to není strom to je žena zasnoubená s úly včel. Za veder pod zeleným slunečníkem obtěžkána děti skrývá a když noc den větrem smývá a z korun se táhnou stíny před příchodem kruté zimy chumlá dítka do peřiny svlečená a sama nahá. Jabloň, to není strom, to je žena mateřskou láskou zasažená.  

Některé stromy kvetou v roce dvakrát

Některé stromy kvetou v roce dvakrát – prvně z jara a pak do ovoce. Viděl jsem stékat tisíce barev a různých vůní po jejím sladkém jabloňovém kmeni. Pro první kvítka bílá od sněhu, který se rozpustil u jejích nohou šel poutník na Petřín přes celou Prahu myslíce na lásku prokřehlou něhou … A bílá jabloň v […]

Lidská známá neznámá

Kdyby mi jednou někdo prozradil jaký doopravdy jsem, stal bych se bezútěšným zoufalcem, neb na každé hře je nejkrásnější právě to, že jsme ji ještě nevyhráli…

Podzimní nápoj

Dlouhá noc vařila podzimní nápoj ze sladkých plodů a lískových oříšků a kuchyňské páry halily v závoj ospalé město a sedaly na knížku, kterou kdos zapomněl u mléčné řeky. Stránky jí provlhly a chlad je slepil. Ten podzimní nápoj plnými doušky, po kterém spánek na víčka padá odvedl na kutě i větev hrušky, která list […]

Noc v zasněženém přístavu

Choulila ses celá ke mně – to ne, to nepadal venku sníh. Seděli jsme spolu potmě a rackové jak sněhové vločky na lodích sedali si vedle sebe. Ráno jsme se probouzeli sami spolu v přístavu. Ranní lidé přicházeli – to ne, to nevzlétal nad hlavu a pak zpět na modré nebe bílý chladný hebký sníh. […]

Kopřiva

Když usekneš kopřivu žene hnedle kolem stonku desetkráte do výhonků … dál porostou Ti přes hlavu. Když pohladíš kopřivu příjemně ve směru růstu nespálí Ti ani kůstku … dál poroste Ti přes hlavu. Když podráždíš kopřivu přímo proti její srsti, popálíš si všechny prsty … dál poroste Ti přes hlavu. Když vykopeš kopřivu razantně se […]

Zimní štěstí

Až barvy podzimního listí rozdivočí dešťové kapky propuknou v mracích, dívčímu štěstí, navléknou v mracích, bělostné šatky. Padá sníh a ony v róbách bělostných pomalu, pomalu padají k zemi. Až jednou jako po bále svléknou krajky a korále přijde tání, zas jarní tání …

Žalm

Jsem v Tvé náruči, jako chmýří v náruči větru. Mohu být v mracích, na zemi, kdekoliv a budeš-li si přát, zůstanu suché a budu se toulat světem kam Tvůj vítr bude vát. Budeš-li si přát, z mraků mne strhne déšť, na zemi spadnu do kaluže. Budeš-li si přát, jsa mokrý, pokaždé oschnu a budu se […]

O mořích

Když zaplakalo nebe vznikla velká moře. Bylo tehdy bledé pro Měsíc na obloze za nímž slzy tečou dodnes ze všech končin. Řekl jí: „Mé nebe, dnes se s Tebou loučím.“ V čem příliv, odliv vězí ví už jenom nebe, když Měsíc halí v slzy bývá opět bledé …

Světlo života

Láska je světlem života a světlo ničí každý stín. Když uzrává a rozkvétá, pak stín, ten starý poeta zas vyhledává člověka a ty se učíš žít i s ním.  

Obě lásky Měsíce

Kde hluboký les hřmí s přívaly vod, v těch skaliskách pod dunícími vodopády, před časy dávnými, dřív než lidský rod panoval s pruty nad horskými stády, žil Měsíc se Sluncem na zemi klidně, jak člověk marnivě zmírající a sluneční žena v útrapy marně toužila horečně po Měsíci. Smrti lál sýc, sám na soušce stál, po […]

Pražský nečasník

(aktuálně) Včerejšího večera viděl jsem růži, jak lístek po lístku opadává, zahlédl jsem mšice, jak rychle se množí i to se stává, moc často stává … Pak přiběhli mravenci za sladkou šťávou i chválili mšice za jejich práci, prý jedni rozdávaj a druzí berou, byť květ se pod nimi pomalu kácí. Tak nakonec stalo se, […]

Mlčenlivá Země

Šel tmou plný nejistoty, pro radu šel za tou, po které od nepaměti všichni lidé šlapou. „Osudů znáš lidských dosti, poraď prosím trošičku …“ Ona však dík bezradnosti… mlčela. Tu kapka stekla po víčku a on stál v kaluži rosy… „Anděla, snad raději zavolej si, prosíš, abych dnům věštila a pomohla Ti od úzkosti byť všechno co jsem […]

Podivná návštěva

Tmou víly tančily oddány světu a květů bludných sten srdce mu rval, natrhal zlatobýl, kozlík a mátu a tvář svou zpocenou do dlaní dal. “Dítě je nemocné, v kolébce v mdlobě, dej Bože pomoc, naděj a sílu !” V tom přijde stařena, zuby jak hrábě : “Uvař mu odvárku zlatobýlu.” Pohléd jí do tváře, zesinal, věru ďábel […]

Polibek

Dýchá dotekem rtů, které slyšely má i Tvá slova, v nejhlubším tichu, které všechnu řeč schová. Jak vlasy schoulené do šátku, skrčené v klubíčku pod látku stydí se polibek, když krátkou chvilku trvá.

Bosky louží mračen sám

Postůj na okně kaluže, vychutnej ten pocit z výšky, Tvé kůstky budou jako tříšťky chladně vpité do kůže. Až uplynou míle let, až poznáš jak voní svět, zpuchří toho okna rám, otevřou zem dokořán, a propadneš se jako čert … sám, sám, kamsi sám …

Dnes jsem se narodil

„Proč jsem dostalo duši svou ? Proč právě tu a ne jinou ?“ … ptá se tělo. Tíseň, stěny se stahují, hmatám, čeho bych se chytil, ale kloužu … Kloužu tím tunelem ven, nechtějí ! Už mě tu nechtějí, co zmůžu ? Byl to den, kdy jsem viděl prvně slunce, dům i Tebe mámo, pak […]

Raní nadechnutí

Je ráno krásné, ráno rán, zas nový den byl povolán a ptačí vlahý hlas otvírá okna dokořán, by ten den nikdy nepohas´… Bory šumí z útrob dřev a vítr si jen zavzdychá, byť dále, dále pospíchá roznésti svůj vláčný spěch do dalších strnišť, do ticha… Snad s Tebou tu mám dneska sraz horké vonné léto, […]

Malba duhy

Chtěl jsem nakreslit duhu, ten závoj nevěsty bouřky, na plátně však stuhu vedle stuhy skládám jak barevné proužky … a ona se pomalu vytrácí … Chtěl jsem zachytit přelévání červené v oranžovou a oranžové ve žlutou, kde žlutá není neb hned se mění … jen vzít ten přízrak do rukou ! Zničující, zničující práce ! … která […]

Svět naruby

Vstoupilo do mne jaro, já podobal se stvolu a hledal co se stalo, za nohy visel dolů. Vše se obrátilo, země a kytky taky a pod námi plulo nebe i modré mraky. Když svět obrátí láska, modrou Ti k nohám snese a zem na bedrech praská až tělo Tvé se třese … Vstoupilo do mne […]

Epigram o prostých květech

Nejhezčí květy nehledej v pozlacených květináčích, tam bývaj‘ kytky na prodej, tam načechrané květy pláčí. Nejhezčí kytky vyrostou na půdách s páchnoucím hnojem, svět rád žertuje s noblesou, která pro věci ztrácí pojem…  

Ta hora se slove Říp

Z roviny ční jak národa pevný prs, ukryta v hřívě lip a akátů, Čechů dávná vlasti tvrz v zemi květů i ostrých bodláků. Když lev s dvěma ocasy v proudech lidu bojem zmožen řval a s orlem zápasil a toky krve pouštěl na zem nejeden Čech v modlitbách v potu tváře za vlast prosil z […]

Slova

Když slovo uroní slzu, nemůžeš ji setřít, ani z uslzené tváře. Jenom čekáš, až přijde někdo, kdo to udělá za Tebe, bez pobízení a bez přetvářek. Slova pláčí a smějí se, žvatlají, schovávají se, skotačí jako malé děti, které ale také občas zlobí a něco si vymýšlí, a čekají, až je někdo zkrotí.

Lesní žínky

Mé lásky mne potkaly uprostřed lesa, objal jsem je a více už je nepustím. Byť hleděly k oblakům já k nohám jim klesal neb touhou čarovnou voněl jim klín. Poprvé spal jsem u dlouhých štíhlých nohou osiky … šeptala z lístků jak nejsladší z vin, větrů se lekala a večer svou něhou rušila ticho mé […]

Dnes mne pohřbívají

+ Ve všech koutech domů, v živé kůře stromů, na zelené skále i ve Tvojim těle i na tkaničkách na botách budu snad jednou, až budu prach. ——————————————- Pohřbili kosti a venku vál máj, plnou hrst červů uronil květ z pohřební kytice. K ouplňku měsíce chystal se provlhlý umrlčí kraj, když svět házel hvězdy na […]

Obálky z létajícího deště

Úsměv prší přes Tvé vlasy, přes běh chvílí vidíš všechno líp. Povídejme si třeba o počasí a o tom co není, o tom můžem snít … Úsměv prší přes Tvá slova, snad se zdráháš dlouhé verše psát. Kdo usmívá se, úsměv těžko schová, ukrývá, vše co má na světě rád … Jen drobný déšť, zrcadlo na […]

Nejsi …

Kam jsi se poděla ? Potkali jsme se krátce … Našel jsem tě a vyplašil tě první ranní paprsek. Kam jsi se rozpila, v té inkoustové řádce vyplašených citů slov, když měsíc přešel o kousek … Chci kůru březovou podepsat láskou, za noci vídávám na zdi z dlouhé chvíle stíny plachých větví … jak přes […]

Známe se jen z dopisů

Nikdy jsme se neslyšeli a pojí nás pár dopisů, hlásky námi proletěly potichu a bez hlasu. Nikdy jsme se neviděli a pojí nás pár letmých slov, oba jsme jen nahlíželi pod druhého tajný krov. Nikdy jsme se nedrželi a pojí nás pár doteků, k sobě jsme jen v řádkách směli, byla jsi tam a já […]

Nedotknutelná …

Mám rád vůni trnky a kdykoliv jsem po jejích květech toužil bránila se a tenký pichlák vrazila mi bez lítosti do žil. Závidím vrabcům, že bydlí v tak krásném a provoněném domě a každé včele, když sklízí něhu, kterou trnka nemá pro mě. Až jednou, to šel jsem podzimní cestou, barevným listím, dlouhými táhlými stíny […]

Za uzdu …

Málem shořeli koně … chytlo seno u krmení, švihem ze středu ohně … kluk je vyved od trýznění. Začali říhat a splašeně skákat, běhali jak beze smyslů … … v úzkosti úprk a všechno co máš rád bičuješ až do nesmyslů … Čekáš až přijde někdo, kdo z té výhně vyvede Tě … … vždyť […]

Sklíčko

Na cestě uvidíš orosené sklíčko, z podřepu sleduješ žíznivé paprsky jak rosu upíjí až vypijí všecko … … tak naposled týden pil své první rozbřesky. Mlhy sklíčko opouští, s ním celé Tvé tělo, slunce rosu pilo a Tvůj stesk pil čas … víčka máš od rosy … nech … co stalo se stalo … čas […]

Slupky z jadérka

Když rozkousneš jablečné jadérko, jeho slupky Ti zůstanou mezi zuby. Pravda bývá mnohdy hořká a mezi zuby dlouho zůstává. Jazykem je dostáváš nelehko … ven a hledáš ve rtech vhodné místo kudy je vyplivneš, je to neslušné a člověk to přesto dělává. Nebo je přijmeš za své a všechny spolykáš, zaškrábou Tě v krku, zakašleš […]

Socha

Na malostranském hřbitově na hrobce starých pánů prosí socha shrbená bezmála sto let. Dlouhé ruce vzpíná do korun unavených stromů a stromy ji halí rok co rok o kousíček. Na malostranském hřbitově dlouho už se nepohřbívá, hroby sloučil břečťan a chladnochladný zimostráz … Jen ona se tu modlí, jen ona v sobě soustrast skrývá za […]

Doutníky od rybníka

Trháme doutníky večer u rybníka, heřmánek u břehu tká svatební šat. Žbluńk ! Skočil kapr a za stromy psisko štěká u chalup … „pojď, vezmi je a půjdeme spát.“ Bluňk … cak..cak … žbluňk … ssss … chrrr …. Otíráme holinky o rybniční sítí, vyšly první hvězdy, myslím na svetr a za chvíli ve větvích naše […]

Pronásledovaná nevinnost

Viděl jsem psa, který převracel u stánků balíky s křehkými skleničkami. Obchodníci řvali : „Chcípni ty bídáku !“ a házeli po psu všeliké krámy. Zelinářce proběhl čerstvými meruňkami a pár ťápot také zanechal v rajčatech! Letěl jak střela a nedbal lkaní, vyběhl ven a zmizel v dál. „Chcípni ty bídáku !“ všichni naň řvali, „Utekl […]

Kvetou lekníny

Když rozkvetou vody a dívky létem svlečené pod blankou hladiny smáčí svá těla, trička a šatky nechávaj zmačkané u břehu, neb voda rychle, rychle je chtěla … potkáváš lekníny u zámku, na rybníce i na jezírku u kostela. Dlaně zelených listů prosívaj k nebi o zlaté pentle z bouřek pro vodníka … Až vyprosí je, […]

Stará dáma

V tramvaji na sedátku odpočívá stará dáma. „Prosím Vás, mohl byste pootevřít okénko,“ říká mi. Na hlavě černý klobouk s mašlí … mašle je trochu zaprášená, sedí sama, sama, sama, mlčí … čas změnil blízké, přátele, lásky … ve stíny. Hledí z okénka, jedeme k Olšanským hřbitovům, na klíně kabelku a umělou květinku mačká načechranou… Dnes líbám Tvé rty, na […]

Západ

Červánků závoj vlá nad spícími hlasy, chci jej poodkrýt rukou, která je chtivá. Něžně vlá ve větru a v tom za ním kdosi pomalu, pomalu, pomalinku místnost k spánku posetmívá. Slunce ohnivé, slunce horoucí … zbývá než-li paprsek … koupá se vláčně v podvečerních vůních … do vaty z červánků padá a přívěsek dne svěřuje […]

Zbásněná pozvánka starého Sokolníka

Pamatuješ, to strkali jsme uši pod čepici, venku byl krutý mráz .. a ledy … ledy tály v naší duši, neb hřáli jsme se jeden o druhého snáz. Pamatuješ, na ty první vločky, jak pojily se v sníh ? … polehával všude, kam ses podíval … My byli jedno tělo, duch a švih na kladinu […]

K noci dluh

Skládal jsem básničky a sál vodu z mlh, pil jsem ji pro lásku, z které jsem žil a noc byla dlouhá a já měl k ní dluh, dluh člověka, který se zamiloval. Až jednoho večera hvězdy svítily více a tu noc nádhernou změnily v den. Zbytečně hořely hřejivé svíce neb v tom světle zahynul .. […]

Sebezahledění

Vysychající řeka a ryby, které prosí napít, slunce v ňadrech žízeň svírá a nad tou řekou vidíš černé kosy, létají, švitoří a leckterý se z povzdálí po lekajících rybách dívá. Déšť, záplavy deště, provazy visí z nebe a plní řeku. Ryby pijí, děkují a od hrází pohlíží mlčky … na bezy na klubko mokrých kosů v breku.  

Svatební psaní

Svatební psaní —————- (popravdě, jak se stalo, ze života:-) Zvukový záznam >> Karolína otevřela poštovní schránku a v ní našla červenomodrou stužkou ovázanou obálku. „Ta je od Áji,“ zasnila se. Kamarádka Ája ze základní školy, z brigád, ze střední, z diskoték a výletů se bude vdávat. Držela tu obálku, jako by se jí nalepila na […]

Mejdlo

„Dej mi jí, první já!“ Vytrhl Bourák Vencovi kuchyňkou lžíci z ruky. „Vole, buď ticho, nebo ho vzbudíme.“ Zašeptal podrážděně Venca, „tady jí máš, já dám Bedřichovi pod nos to mýdlo.“ „Zeptáme se ho, jaké bude zítra počasí, jo?“ Zazubil se Bourák. „A pak, o čem včera tak dlouho mluvil s tou Leštinovou, jo?“ Přidal […]

Hlídač

Hlídač ======= autorem myšlenky elektropsa je náš František:-) „Pane, pane, pomóc, pomóc!“ Ozýval se výkřik do tmy z odlehlého lesíka. Pan Vašíček šel z práce a hbitě se otočil. Ozářen světlem z pouličních lamp neviděl v té tmě nic, jen špičky větví huňatých borovic, které vyčnívaly směrem k ulici. Zastavil se a naslouchal. Doufal, že […]

Příběh třešňové větve

Od časů Honzíkova dětství jí říkali srdcovka. Kdykoli v létě s maminkou procházel pod její silnou větví, směl projít vzpřímeně, ale dospělý, ten neprošel bez poklony. Přes zahradu vedla cesta k borovému lesu plnému hustého borůvčí, kterému nikdo z okolí neříkal jinak, než-li Vrška, ačkoli se rozprostíral jen na malém vršku v údolí. Kdykoli šel […]

Blbej den

“Pánové, něco se dole děje,“ zvedl tykadla trubec Jarda. „No jo, co to zase ty naše baby chytlo, že se musí tak hádat,“ Zabručel jeho kamarád Bedřich. Tykadly osahal plástev, aby se dohledal dalšího dobrého medu. “Skoro nic tu není a a tady něco!” Oblízl se jako malá larva. „Dej mi taky,“ Nahnul se ke […]

Koza

„No co to sem prosím Vás vedete?“ Vytřeštil veterinář Zoubelka oči ke dveřím své ordinace. „Spíše nesu, pane doktore, pomozte mi s ní a neseďte tam jako pecka!“ Poručila se slečna Dímová. Měla pořádně ostrý jazyk a tón, kterým vyzvala veterináře k pomoci, by vyhodil ze židle i generála. „No tak dobře, ještě mne kopne,“ […]

Pradědeček

„Tak jsme byli tati v divadle.“ „A jaké to bylo?“ „Hezký.“ „Aha, a o čem?“ „Popravdě řečeno jsem tomu tati moc nerozuměl. Bylo to o Adamovi a o Evě, víš, o těch prvních lidech.“ Slabě pršelo a ulice zalila vůně jarního deště. „Konečně,“pomyslel si tatínek, „konečně skončila zima.“ „A čemu jsi Františku nerozuměl?“ „Znal jsi […]

Chlupatá povídka

V první třídě mhouřil Honza oči na tabuli a písmenka vypadala chlupatě. Učil se číst a psát a tak si ke každému písmenu přiřadil nějaké zvíře – chlupatého meDvěda, vykrmenou Ondatru atp. Dny míjely a chlupy písmenkům na tabuli přibývaly. Největší problém měl Honza během opisování not z notové oslovy – v chlupatých řádcích se […]

Poslední šlechtický souboj v Čechách

Poslední šlechtický souboj v Čechách – 6. května 1876 —————————————————————————— “O povahách hrdinů příběhu, kterým jeden den změnil život, se nedochovalo moc písemností. O podstatě souboje se dodnes vedou spory.. Věnováno památce všech, které zavál čas.” “Viléme, nedopustím, abyste šel na souboj s panem Kolovratem. Což Vás opustila zdravá mysl? Nemůžete ho trefit a zastřelí […]

Velké malé vítězství

Do domu pana Petříka se nastěhovalo záhadné zvíře. Koupil si už třetí pantofle a zmizely podobně záhadným způsobem, jako ty minulé. Jak takového záškodníka chytit? Čas plynul a neznámý živočich byl zdatnější a zdatnější. Odhozené pantofle odnesl do své nory, sotva z nich jejich čerstvý majitel sundal štítek z prodejny. A tak pan Petřík začal […]

Prapor

Ke správnému fanoušku hokeje patří dlouhý prapor na vysoké žerdi, se kterým se pak může chlubit na zápase před televizními kamerami. Petrovi s Michalem bylo dvacet a o hokeji nevěděli takřka nic. Kamarádi ve třídě chodili s trojbarevnou šálou, holky v krásných pruhovaných trojbarevných podkolenkách. „Dnes hrajeme o zlato, nepůjdeš s námi zlato?“ Otřela se o Petra Helča, která […]

Psí karneval

„Ten čas letí jako splašená liška,“ usmál se kulišácky Tonda na Jirku. Sraz třídy po dvaceti letech přivede každého k řadě starých vzpomínek. Z dívek se staly mámy, klukům narostla břišní chlouba, ale ve své podstatě se nikdo nezměnil. Ty samé pohyby, pod vousy či pod mejkapem stejné úsměvy, do hospodských lavic si posedali ve […]

Sloup

Bylo ráno a s knížkou v ruce jsem se vydal do práce. Stodůlky člověka ten den nepřekvapily něčím novým – ostrý zimní ukňučený vítr narážel do skleněných office center a autobus dojel do stanice rovněž s tradičním pískotem. Svraštil jsem obočí a nenechal se po výstupu z teplého autobusu větrem ani okolím od četby odradit. […]

Svědek

„Jó, pane Krcho, to bylo tak,“ přidržel se dvěma prsty drátěného plotu pan Potůček. „Včera jsem se vydal do Hornbachu – víte, nakoupit cement a tak. Vracím se, reflektory té mé staré škodovky krájely tmu vejpůl.“ „Teda pane Potůčku, promiňte, na to si dojdu pro stoličku,“ otočil očima pan Krcha, v jedné ruce hrábě, v […]

Emilka

„Tak co ty tu,přeběhlíku,Tobě už se nelíbí u nás Pod kaštanem?“ Rozrazil Véna dveře čtyřky na Smíchovském nádraží. Tonda koukal unaveně do půllitru, jako na televizi a dělal, že neslyší. „Tondo, vzbuď se, nebo zavolám Emilce.“ Nedal se Véna. Emilka fungovala pokaždé. Té se Tonda bál.. Přepnul hned na jiný pořad a zakrákal do sklenice.“ […]

Policajt

Policajt (příběh vymyslel náš František, 5 let, já jsem ho jen sepsal:-) Blížily se bouřkové letní mraky, až se setmělo. Pan policajt naslouchal řinčení nedbale přidělané pouliční značky – začaly padat první kapky a celou ulicí se rozléhal její plechový křik, jakoby vandalové házeli kameny do výloh. Policajt je přimračil a poté zvolal proti silnému […]

Zcela zdarma

„Koukalík, prosím“ „Dobrý den, pane Koukalíku, tady je Simona Ticháčková z centra Zdravého poležení, dostala jsem na Vás kontakt od Vaší manželky. Máme prosím chvilku na krátký rozhovor?“ „Ale jo, povídejte, co chcete,“ otráveně usedl za stůl pan Koukalík ve špatné předtuše, kdy mu někdo bude opět nabízet výhodný bankovní účet, časopis, dovolenou nebo jiné […]

Rolnička

Rolnička (7.6.1919 – Motol, na podkladě skutečných událostí) „Co Ti budu kamaráde povídat, Tvoje nohy stejně nikdy neví, kde a na čem právě stojí,“ otočil prstýnkem Petr. „Jak to myslíš?“ „Kopeme teď tady tu jámu.“ „Na co prosím Tě?“ Naklonil se ke starému kamarádovi z obecné školy Luděk. „Pojď, posaď se, něco Ti ukážu.“ Usedl […]

Zlaté jablko

Král František vládl na svém hradu Dřevák se slečnou Anežkou úplně sám. Poddaní měli Františka moc rádi. Byl spravedlivý a tak postupem času svého rozlehlému panství nejen vládl, ale také soudil nejrůznější sousedské spory. V oboře choval statné jeleny, v podhradí slepice a na loukách ovce a kozičky. Jednou přišli za Bořkem dva hospodáři – […]

Yvon

Yvon přijel do Prahy pracovat z Marseille. Pokud byste chtěli poznat pravého Francouze napoleonského vzezření, pak nebudete litovat setkání s tímto malým, hubeným člověkem s rychlými groteskními pohyby, na jednu stranu zábavným a na druhou neustále uznávajícím autority, nad kterými by český Švejk kroutil hlavou. „Jmenuji se Yvon, budu tvůj  šéf a položím ti několik […]

Černoch

„Milé děti, víte, kdo žije v Africe?“ „Žirafa“. Správně, jak se jmenuješ? „Anička.“ „Anička dostane něco na cumlání. A kdo další žije v Africe?“ „Tygr!“ „Ne, tygr ne, ale žije tam podobné zvířátko bez pruhů s takovým huňatým krkem.“ „Lev a vopice!“ No výborně, kdo si to tu vysloužil cucání?“ „Honzík.“ „Mami, kdo žije v […]