„Kde jsi vzala Kačenko to koťátko?“ ptá se překvapený tatínek,sotva se vrátil z práce. „Hanko,jsi doma?“ Volá do bytu. „Jo,jsem a je nás víc.“ Ozve se odkudsi odpověď s takovým tónem, ze kterého muž ihned vycítí, že se něco stalo. “ Tatí, to je Bubáček.“ Podává Kačenka kotě tátovi ve dveřích.“ Vezmi ho opatrně pod […]
Lesní pohádka „A ty jsi odkud,“ spustil mladý dub neořezaně na svoji novou sousedku. „Já jsem holka z Osečanske školky a ty jsi chodil kam?“ „Co je to školka?“ začal se zajímat dub. “Mne vytáhli ze země v Brdech – pak si pamatuji akorát na kyblík, černé holinky, auto, lavor z vodou a na dlouhou […]
Moureček a Mrouskalka V malé chaloupce na kraji lesa žil starý mlynář se svým kocourem Mourkem. Poránu mu naléval do misky mléko, pak šli společně krmil slepice a kachny, v poledne následoval společný oběd a když se setmělo, chodili společně do postele. Jedné noci se začaly z lesa ozývat podivné zvuky. Mourek zbystřil a když šel mlynář […]
(příběh ani ne týden starý:-) Podívej se, tady tu peněženku jsem si koupil včera v Alze a hádej za kolik?“ Ukázal Marian svoji novou umělohmotnou peněženku. Leskla za nočního pouličního osvětlení modře, vypadala, jakoby by byla celá perleťová. Pokaždé,kdykoli se na ni podíval, připadal si,že drží za těch svých 26 korun poklad. Jonáš chvíli nevěnoval té […]
Meruňce kůru zima rozhalila každý řez voní ovocem, duše jeji nám uletěla za sluncem. Plachá a divoká z květů se vysvléká pár pilin z bačkor po pokoji, kompot děcka ráda dojí dřív než sladký den měsíc zpolyká.
A tady je dům U vycpaného ptáka, v tom domě hrávali jsme šach. Na střední člověka lecos láká, nebe a svět na kolečkách. S mléčnou bradou jsme okusili pěnu U Šumavy ve Štěpánské, za okny máj a vůně očních stinů a před skly oči, klukovské. Pak holuby tam od kostela vyplašil stín té jedné z […]
Plaší kočky sny o myších? V nočních košilkách mu utíkají poskakují a natáčí se zatímco se kocour drbe na spánku. Poté co usnul v hebkém zrzavém župánku.
Potkal jsem srnce při svém ranním běhu než odběhly laně v cestě mi stál, stály tam oči břeh proti břehu tolik se bál a tolik miloval. Odběhly v ústraní -nám od nosu pára tak horká až mrazí letěla výš, pak zvedl kopýtka a zmizel v mlází za Soukupky stavením svým láskám blíž.
Unavený už zase mířím k vlaku, jak ta ručička k šestce na hodinách, i motolský kos ve svém černém saku zpívá, že má ráno na dosah. Autobus si u zastávek píská, podle kosa naučil se hrát noc za tepla rozednění praská, čas plyne jak silný vodopád. Mobilní jako lucerničky svítí v rukách u každého z […]
Úl Rozhrneš-li chomáč včel, jen jedna z nich je máti pod hladinou ze křídel -v té tůňce se hned ztratí. Foukneš kouř, roj zklidní se, v mlhách med a – ona, ruka v plástech boří se v polštářcích pobodaná.
Mlhy Padly mlhy u žil Vltavy, den se ponořil po vlasy do kávy. Za nedělní noci z Pasek jsem jel, když padla mlha na kůži mých skel -byla tak vlhlá a nahá a já pak na cestu neviděl
Slepičí pošta S ohledem na zvyšující se hodnoty poštovních známek se Pavel rozhodl založit svoji vlastní poštu. Je letitým chovatelem slepic a tak vydal první známku s obrázkem slepice a svůj ryze nový projekt pojmenoval příznačně „Slepičí pošta“. Sepsal na dvacet vánočních pohledů a aby nebyl adresátem přistižen při vhozu pohlednice do poštovní schránky, rozhodl se […]
… podle nedávné skutečnosti Život člověka ve skutečnosti neovlivňují veliké historické okamžiky, ale střípky miniaturních událostí, které se vzájemně propojují a postupně srůstají, aby nakonec stvořily jeden jediný a jedinečný den. Pan Bartůněk se vracel autem ze srazu kamarádů z redakce. Byl podzim,mlha a tu noc nevyšel měsíc. Drobné krůpěje se lepily k oknu škodovky […]
Šli jsme opět sami se svými sny a za svými sny dýchali jsme srdce bušila, jak mají, po obloze se honily mraky jako rozdováděná koťata vše se dělo tak jako každý den jak má.
Řidič v převleku „Pane doktore, mám důvodné podezření, že ve mně propuká nějaký zvláštní druh čehosi, co ve mne sílí. “ Zpovídal se psychiatru Ptáčkovi Luděk. „Neurotické obtíže nejsou žádná vzácnost,“ podivil se doktor, „obzvláště ve dnešní době. A navíc se Vašem věku. Ukažte,“ otočil kartu pacienta, „bude Vám koukám čtyřicet osm, krize středního věku. […]
Tak nějak stýská se mi, po brouzdání v pampeliškách z nichž se dvě, jen tak z touhy opět rozsemení. Jak před časem, opět zase, bláznivě ve své přirozené kráse.
Na podrážku se mi nalepila žvýkačka, a šla se mnou, pak jsem zmokl voda šla se mnou, nejen se mnou – voda šla s námi, vůně rozmoklých ulic, pokřivený pohled skrze mokré brýle, příjemný chlad šla s námi i probuzená husí kůže do které jsme se oblékali od hlavy až k patám, šla s námi […]
Sedím na lavičce na Petříně,kde se díky Ondrovi Linhartovi scházíme každým rokem na 1. máje. Máj, jakoby letos začal o měsíc dříve, šeříky,které obvykle rozkvétáji kolem 9.kvetna,již voní z každého kouta naší malé země, jabloně jsou oblešené roji včel, naše Anežka dělá přijímací zkoušky na gymnázium – nedavno jsme u sochy Máchy jsme připíjeli na […]
“Na skále z vápence na malém kousku života rostla proschlá tráva. Musela vystačit s tím málem, co měla, v zimě bývaly mrazy kruté a tak vděčila každé sněhové vločce za kousek přízně. V létě zase toužívala po vodě, ale jakmile bylo vody mnoho, její kořeny křečovitě držely každé zrnko zeminy, aby se neodplavilo a neskončilo […]
Centrem drobných nesvárů každé domácnosti bývá ve své podstatě nevýznamný předmět – nůžky, které má žena na svém místě a muž si je neustále půjčuje ke stříhání drátků, voda, kterou jeden cintá na zem a druhý má pocit, že ji musí dokolečka utírat, neotřené nádobí v lince a nebo hromada nádobí na odkapávači, neshody při větrání […]
Králíček Ferda Králíček Ferda se v kotci narodil mamince králici v lednu. Byl ještě slepý, neboť králíčky, kteří se rodí svým maminkám jsou vždycky slepí a holí, vypadají jako větší růžové myšky. Hnízdo z natrhaných chlupů z maminky s ním sdílelo dalších 5 bratříčků a sestřiček. Maminka jim ještě před narozením připravila hnízdečko v suchém rohu králíkárny, pod mříže s čerstvým senem. […]
Reklamace „To snad není možné, další boty, které mi nevydržely ani rok. To zase bude řečí, že šmajdám..kurnik, no jo, tak jsem nedal pozor, no jó, tak si zanadávej,“ nesl Pepa čtverhrannou krabici. „Blbeček jeden, jako bych taky nespěchal z práce,“ ohlédl se a neustále si pro sebe něco povídal cestou kolem památníku Jungmanna. Té […]
Pan Pekárek seděl za stolem, žena odešla do práce a od si užíval jediných deset minut za den u kávy. Kocouři Bobeš, Mončičák, Mourek a kočka Mourinka leželi líně na židlích, tedy ke stolu by si už asi nikdo další nemohl přisednout. V otlučených kamnech hořelo dřevo a jeho záblesky malovaly na zdi pohyblivý kroužek. „Než […]
S kabinkou a bez kabinky V jednom odlehlém báru, kterému místní neříkali jinak, než-li „Louže“, ačkoli cedule na tom podniku nikdy nevisela, se jednoho podvečera sešli šneci a slimáci. Stalo se tak po závodech, které vyhlásil klub „Na starém blátě“ – v levém kotli hřiště skandovali slimáci „Makej, makej, dej jim na budku!“, zatímco se z druhého kotle […]
Vychytralá domácnost “Jsme pane velmi slušná seriózní společnost, jsme rádi, že jste navštívil právě nás. Posaďte se a dovolte, abych se Vám nejdříve představil,“ pravil muž v modrém obleku s nápadně výraznými zlatými knoflíky. Pan Vaněk se posadil. Měl čas a v jeho pozdním středním věku si velmi rád užíval zákoutí ulic, do kterých by […]
Krádež Zvukový záznam… „Hele, Jindro, mrkej! To je víc, než za dva večery sbírání lahví.“ „No to je peněz člověče a za takovýho ratla.“ „Chápeš to? Nepoznáš, jestli je to kočka nebo králík nebo pes a oni Ti nabídnou nálezné dva tisíce.“ „Pojďme se po něm podívat, ten lístek sem někdo musel přilepit před chvílí, […]
Mouchy si daly slet ve stínech borových, pavučiny máš na řasách zahřmelo a les stich po kamenech se mech lepí jako tající sníh brouzdáš se s létem na patách
Posílám vám modré z nebe, lidé spí, jen novoroční příroda jako každý den vstává. Na ubrusech usychá večerní rozlitá káva a hradiště na Kokovci brání husté ostružiní, hlídá tu tichou sílu v šutrech, kde na dálku nic vidět není.
Kontejner Pan Bohuslav Houdek si žil se svou paní ve svém důchodovém věku spokojeně. Měli v paneláku menší byt, ve kterém si pohrávali s každým detailem. Děti bydlely nedaleko, ale měly své starosti a své rodiče navštěvovali sotva jednou za čtrnáct dnů. Každé ráno pan Houdek snídal kávu s rohlíkem. Paní Houdková místo snídaně šla k Vietamci pro rohlíky, čistě […]
Ze zastávky Zdravím opět ze zastávky, vzhlížím vzhůru, je tam ticho, žádný shon. Minulo nás září – a on září zimní Orion. Šíp, vypuštěný v širé nebe, ze kterého jenom zebe, vytáhneš ho z nebes stěží – probodne mrak a hned z něj sněží. Zahal se a zatop doma, dokud ho vidíš stojíc pod hvězdnama.
Začal jsem žít v místech slavných vinic za 16. století, jejichž majitelem býval staroměstský měšťan Blažej Cibulka. Pak však prý přišla dlouhá léta válečná, kdy ty zdejší krásné vinice vojáci podupali, usedlost pana Cibulky pobořili, následují majitelé tu vysázeli sad. V našem údolí bývá vlhko, potok, který zde vytéká, přináší až k mým kořenům dostatek vláhy. A v roce […]
Holubi se už dvoří na střechách jaro je jedna báseň, ve skulinkách hnízd se v ostrůvku tepla rodí letní štěbetání. Po skráni poteče zas pot, to slané lidské volání moře. Na pískot mladých holubů se těšívám už od podzimu, na půdu přinesou život a taky trochu špínu – prostě vše, jak to bývá, když čas […]
„Strejdo, ty máš dlouhé uši?“ „Je klapouchej, viď? „To je mazlíček! Má pod ocasem přilepené bobky, nemáš Martine nějaký klacík?“ „Markét, počkej, přišel jsem na něco lepšího, zkus tady brousek na kosu.“ „Ty jsi blbej, mamka pak bude brousit kosu bobkama, ne?“ „No v tom je právě ta sranda,“ začal se smát Martin. „Nebuď línej, a […]
Křížek „Paní učitelko,“ ozvala se Petra z houfu dětí a vzala paní učitelku za ruku. Třída byla na škole v přírodě a právě se navracela z prohlídky barokního vesnického kostelíka. Paní učitelka měla hlavu plnou dětských otázek : „Paní učitelko, kdo je ten pán na obrázku s tou čelenkou?“ „Proč kšákáš Honzo?“ „Říkala jste, že musíme šeptat, abychom […]
…už nám zlátnou modříny krátce, krátce od zimy, slunce klesá nizounko, zatop v kamnech, maminko.
Když stromy zlátnou a ve spadaném listí vázne za rána stříbrný chlad, když dětem padá z kaštanů štěstí a tulákům do cesty ovocný slad v parcích to voní, jak v zahradní kuchyni pod jabloní. Tou dobou Adam a Eva v českém ráji, sbírají listy a pak se na lavičce objímají.
… na cestě domů voní nejkrásněji podzimní listí z dětských let a touha po závěji a radost, že dva a tři jsou pět a že se koleje v dálce v tečku spojí…
Vláček se prokousává podzimní vatou jen tu a tam¨ vykoukne střecha a pod ní tu a tam vrní cosi v kočičím pelíšku. Nasadíš si roušku a máš rázem i plné brýle, pak je vyliješ sesazením a prázdným mávnutím do prostoru. Jde o takový novodobý tik všech, kteří mají v řidičáku zápisek, že špatně vidí. Autem […]
Když stromy zlátnou a ve spadaném listí vázne za rána stříbrný chlad, když dětem padá z kaštanů štěstí a tulákům do cesty ovocný slad v parcích to voní, jak v zahradní kuchyni pod jabloní. Tou dobou Adam a Eva v českém ráji, sbírají listy a pak se na lavičce objímají.
Měsíc v ostré kružnici, nad poli opět visí děti v tenké čepici kapky rýmy nosí na špičce nosu pro štěstí, „Mamí,to je zima“, máma v kapse zašustí až měsíc pohasíná Vždyt už bylo na čase zašpitne menší z dětí, a paprsky na nosech se v kapce rýmy třpytí.
Vedli se, ruku v ruce, po rozkvetlé louce, kolem lomu Amerika. V podvečer měla roušku na rtech a rozehřáté plíce, nemluvila, jen naslouchala, jak v něm srdce ťuká.
Projížděli jsme šedivou krajinou, mráz kousal i do čepic, dokud jsem neprocedil mezi zuby: „Nejhorší měsíc je listopad,“ i uváznuté maso v citlivých dásních mne v té chvíli trápilo méně, než-li ta dušičková noc. „A proč tati? Vždyť v listopadu padají nádherně barevné lístečky?“ Ozval se náš František ze zadní sedačky a v zrcátku na […]
Papírek z bonbónu létá pohozený po černém perónu jak slepý hladí tělem stěny Po sladkém životě mu teď v břiše kručí kdo si kdy jednou Tě vezme do náručí?
Tak nějak nám prší listopad na husí kůži a já bych Tě raději šimral orosenou růží tak nějak bych ti kytku dal místo listí do orosených vlasů a řemínek sedmikrásek kolem pasu. V listopadu chrchlám pohled promoklých strání a v kapse mačkám teplo v příbytku zmrzlých dlaní, zavřem se doma, za okny po […]
Dej mi tati na vozík špalíky z těch stromů, a nařež i na přívěs, zapojím ho k tomu. Prosí malý František u smrků z dávných časů padlých teskně bez šišek a bez větru kolem vlasů. A tak řežu léto po létě, jako bych se vracel, tady mi bylo také pět, a bez jsem s Jardou […]
Někdy bych si přál vznášet se celý jak ty naše papírové mouchy nad provázcích u nás nad postelí sotva strčíš do dveří, už tam spolu láteří.
A ty spíš ve stejné krátké posteli jak já před pětatřiceti lety odklízíš ve snech předešlý den zatímco nad krajem vychází orion posel kruté zimy z podpeřiny ti koukají prstíky sníš a pod víčky se ti honí stíny a pruhované deštníky a kopretiny a špalíky prostě sladce spíš
Před spánkem se vzduch začeřil těžko říci odkud spad ze tmy se hbitě vynořil začal kvílet, vylét sát. Mávl jsem po něm pravicí do prázdna, pak zas a zas, rozvítil jsem nastalo ticho, Plaché, plašící, pak vylét jak das jen co jsem zhas.
Šel jsem tmou v patách mi déšť rozbíjel pocit klidu, spadané listy se hodily za chodidly, jako malé děti čím více jsem přidával krok, tím více dováděly. Pst a dost! Drobné podzimní krůpěje padaly z mlh, byla noc a tak moc si chtěla s člověkem hrát.
I listy z keřů se choulily Samou zimou do ruliček Spal v největším domě na světě Který rozvěcí i zhasíná sám Stvořitel. „Nechcete nosit horký čaj?“ Zeptal jsem se s rukama v kapsách s Prsty v pěst pokryté nahou husí kůží Země v tom jeho pokoji praskala Jako staré parkety „Za čaj bych byl rád“, […]
Občas se to stane člověk roztáhne drápky a přede, nad hlavou nebe a v ruce rozepsané řádky. Občas se to stane, v minutě potkáš jediné slovo, poztrácené mezi řečí kde vět je mnoho Občas se to stane, že v kapse nahmatáš drobky od svých dětí ochutnáš a čas najednou letí Občas se to stane, že […]
Klopýtal jak lípa, která nerozkvétá uprostřed medové aleje, jak začátek na konci světa – zbytečná báseň nedopsaná věta jak srdce, které se o koš rozbije Adijé
Pes prý dokáže cítit i přes pět bloků, že přichází vysvobození. Od dětství jsme měli několik takových věšců doma. Dokázali se radovat z dalšího člena rodiny, který přicházel z nedohledna. Když v předsíni panáčkovali, často jsem odešel na balkón, abych se přesvědčil, kdo jde. Ulice byla prázdná a po několika minutách se za zatáčkou objevila první […]
Ve spadaných hruškách šustí podzimní kos, pomalu rudnou řapíkům dlaně. Než-li pot v tričku slíže minulost, podcházím sadem a dívám se na ně – obtěžkané ruce stromů, které kvetly májovou mízou – na berle z jiných zlámaných větví navázal neznámý, který tu šel. Svázal je špagátky a ruce se svlékly, po křídlech léta zbyl […]
Do alejí rosa padla na lavičkách leží mráz obloha už celá zvadla snesla na zem zimostráz. Napila se psího vína nějaký den bude spát, potkal jsem ji u Petřína upil krůpěj a měl ji rád.
Přilétli havrani, už koncem srpna, valí se tu po Vypichu jak rozhozené hroudy hlíny. V novém letovisku s hrdlem vyprahlým a křídly o nebesa odřenými a s čímsi uvnitř prokřehlým…
Ječmen už háčkuje a pan Vítek seká trávu u krajnice. Stín, jenž s ním putuje bloudí asfaltem jak větrem odvátá rukavice -chvíli sem a potom zpátky. Teď přihnul z petky a odešel. Zbyly tu po něm jen dva travnaté řádky.
Rozpukaný ret a v zadní kapse od kalhot máš rozmačkanou propisku špatně sis prostě sed i tlukot svých pat znáš nazpaměť snad ztracený list v poli plném trojlístků Ti jednou bude rozumět když pospícháš a tiskneš svůj příběh do písku
Vlaštovky se daly napříč pomněnkovou oblohou a ve stráni roste první kupka sena jedni jdou tam kam nemohou a těm co mohli už zvoní hrana – nebe má dnes barvu nachovou a cestou do kanclu očima letím s vlaštovkama.
Přiložil jsem dlaň na javorový list, ke slunci schoulenému k zemi a málem jak ten kocour začal příst – hřeje až moc, zdálo se mi. Pak jsem jej jak vlaštovku pustil na zem, pohoupal se v síti babího léta a dosud tam leží, nepostříbřen mrazem, nad hlavou nebe a koruna zlatá.
Tah motoru tlačí čelním sklem mlhu proti vycházejícímu slunci. Z té mezery uprostřed slyším křičet o pomoc neviditelné ptáky i ty mokré stopy, brázdy v nenávratnu které vrýváme nemilosrdně pneumatikami do asfaltu jednou smije osudný den.
Jarní hvězda Tě v nebi svádí údolím se line teplý klín a potok pádí do mokřadí, své tělo měníš v dlouhý stín. Pádíš první klidnou nocí a paty brousíš o chodník, Měsíc prohýbá se v bocích a pláním odsypává třpyt, oživlý sen k Tobě mluví, balíš svá slova do novin, už Tě nikdo nevyloví, ztratil […]
Do zimního rána na koncích větví vyrašili kosi, až pod nohama tála půda jako horký sníh. Zbloudilá pára voněla po stráních plných drobivého rozmáčeného mechu. Sama druhým pro potěchu mávala křídla ve větvích.
Déšť rozpuští med na květech lip, aby zem okusila pár kapek mámení, jsou věci krásné, které lze skrýt, které pak pojednou odkudsi pramení – silně a také plaše, jako ty životy naše..
Kdyby promluvily domy – možná by se lidé divili, co všechno nich město ví. V uzavřených bytech za záclonou bydlí změny, které se jednou za čas vypraví opravit fasádu v domnění, že tímto budou žít v bohatším domě, v krásnějším domě. Kdyby promluvilo město, změnilo by svou tvář, svou tvář, svou pověst -jediné neuchopitelné slovo […]
Brouzdám se ranní jinovatkou – trávou, rozdrobenou po parcích, jako by už po vrabcích volala zima: „Sezobejte, co mráz stíná a co ne, to na Martina po vás setře první sníh..“
Pod listí zapadly i kaštanové plody, listí už přikryje jen ten holý mráz, vše má své pak, teď, tam a tady, kdo nevěří na náhody prý mráz pochopí snáz. V údolí lesa potok se vine – v kopřivách, pod mlázím topí vody spěch nachytaný u pramene a na kluzkých kamenech. V podhradí stín, nový […]
Sbližujeme se jako ty koleje v dálce, čím dál, tím blíž.
To snad andělé vyklízeli šatníky, nebo se hádali, nebo je sušili na kolíčku jen tak, Bůh ví! Jen co jsem vzal za kliku, kousky trik, košil, spodniček i kanafasek uvázly ráno ve větvích, v zátylku i na knize našeho kamenného muže z památníku, na popelnicích, na zábradlí i v lůnech cest, lidé, jakoby se […]
Dokud člověk nevidí v oknech sklo, ale krajinu, vidí půl jen proto, že není schopen připustit neviditelné..
Do tramvajových kolejí zatéká spěch a na rtech noci se hvězda svléká jen na dlaždičkách v podchodech najdeš vzkaz fixou od člověka: …jsem ve dne stín a v noci sen, jsem větev škráblá průvanem, list, který se žene dál aniž by na něj kdo kdy psal…
Na dlaních z rukou z větví spadlých psali cosi podivného – od barev kalich u zdi stál a plíživý průvan tudy vál až k hlasivkách mi přischlo slovo – zimy, té já se vždy tolik bál! Tajemná síla nevinnosti drbala hřbet o holý keř – a snad i kosti, slyšel jsem i trávu v pangejtech […]
Po černém jazyku jezdila auta sem a tam, každé jako barevný květ nad úrodnou půdou, tekla, šuměla, zastavovala se, až nakonec skapala s příchutí únavy až úplně domů. Brodíš se po zebrách a podplouváš tunely pod tím vším, až nakonec stečeš tam, co ona, ..jakoby se celé město denně naklánělo sem a tam, tam […]
Ve větvích se třepotá igelitový sáček od rohlíků, v noci, v perleti pouliční lampy jak bílý prapor poražených. Zahlédneš leckdy věci na jedno použití, které se pak dožití déle, než-li Ty sám, než-li Ty na více použití. Třepotá se na té větvi a čeká na příští vítr. Připrav se. Za chvíli […]
Do toho ticha bys zabořil prst jak strunu do spících not. Na zemi chřadly nedočkavé prsty od sandálů, přilepeny k touze po čemkoli, co je naloží a popoveze, co nabere silnější dech – co jim sebere dech, co smačká do jediného okamžiku všechnu naději v tramvaj, v autobus, v pantograf – to […]
Pod vodítky pozdních venčení zlátly mokré chodníky a třpytivé obojky lamp spadlé až ke stopám kreslily ve vodách duhový svět, když rybařil pod okny a lovil z podpolštářů nejtajnější sny… /věnováno nejznámému, který se brouzdal s hlavou k oblakům pod Mírákem sám/
V beze-dném vlaku se stmívá, po větru sahá si do propasti, kde kolej s kolejí splývá, kde v obžůrkách příbytků rozkvétá štěstí, kde v oukropu točí se znavené lžíce a poslední klíče hledají vchody, – pozdní vlasy hladíš si od čepice, když hvězdu po hvězdě další noc rodí.
Za zavřenými skleněnými dveřmi svléká slunce vež po věži z šedobílých rouch. Svléká je až po rosu, po kočičí čechulky dlážděných ulic, po vězeňské ocelové mříže od kanálů, po probdělé kruhy pod očima na lavičkách pod kaštany … Co vše by mohl člověk spatřit a nespatří jen pro jeden ocelový plíšek, pro jednu ocelovou […]
Po nocích, když číhá neklid v keřích růží, se na bocích převalují lidé a padají přes pelest do světů, na které každé ráno zapomenou. U postele mám kuličkovou tužku a papír, jako oštěp a síť, kterými hned po rozevření víčka uvězním příběh z temnot do mřížoví linek na andělsky bílý svět, ve které doufaje, že […]
Skřivánci se vznášeli nad pšenicí, jak rackové nad mořem plným ryb! Čekanky na břehu odrážely nebe nabité létem ku prasknutí! … než zvedli kotvy a posbírali vše, co se dá.
Viděl jsem řeku plnou modrého inkoustu pod Karlovým mostem, ptáci létali i topili se v jeho proudu a jejich perům nikdy nedocházela náplň. Viděl jsem tak mnoho pod oblouky rozkročenými nad zárodky budoucích knih a svět, ten procházel po jeho hřbetě a němě tomuto národu záviděl.
Leskneš se večere stříbrnými podpatky z nočních kin! Červené oči pomrkávají na spánek a kdesi mezi odlehlými domy ozvěna líbá vlhkou zeď. Postava uniká ve své plachosti tmě – která ji chce přikrýt – běží pod cetkovitá světla „cet, cet, cet … “ podrážky lepí se na umělý stín…
Celé město už pustilo žilou lidi, co tečou v ulicích a vzduch po dešti zavoněl sírou – obžůrko, sem pláče i nebe slaný sníh! Sníh jenž se zamazal od sazí noci rozhrneš podrážkou až celý zapění, pes už se raduje – smí na ulici, tady jsou i ptáci věznění.
Kde domov můj – ten kalich tužeb mých? Na stole zbyl jen vmáčklý kroužek do ubrusu a sladká krůpěj od vína. Podzimní závoj uvíz‘ ve větvích a pod ním vše, nač člověk tak rád vzpomíná. Tam někde v listí válí se lopatka s kalíškem na kaštany, tam zevluje holub, kterého jsem krmil na římse, ještě […]
Někdy bych si přál umět slepit papír z kouře. Když mne štípou do očí jeho písmenka špatně na ně vidím. Znám jejich vůni … musí to být vzácná slova, když putují až ke slunci.
Slévám se z mnoha pocitů jak zem, do které zasadili stopy z řady výletů. Květy voní, když jsou s námi tady a ne jak ty z fotek ze zahrady kudy šel člověk jednou sám.
Suchý letní vzduch a mokré podpaždí – ne, to mi nesmrdí, to jsou vůně léta. Kavárnu by nejraději zasypali ledem z mrazících boxů, sedáš si a odlepuješ kraťasy z těch svých krásných nohou. Jsme spolu léta – kdo kdy nazval mnoho let léty musel být také šťastný.
Po kom zdědily kaluže sílu celého světa? Sotva potrhám hladinu, spojí svět zpět.
Tramvaj letí k nám domů div křídly nepřetrhne elektrické dráty. Už jako kluk jsem běžel a zarazly mne ohradníky – foukal jsem si rány na cestě, po které jsem pak tak poslušně šel. Letím a na konci všech ohradníků výstup, jsi doma!
Nezáleží na tom, kolik měst a jakých projdeš, kolik uvidíš památek, lidí, krás a tak. Leckdy najdeš víc na jediném rohu ulice, když se dobře díváš a on Tě něčím osloví.
Po jabloni běhá straka – ví, jak utrhnout to své a z ráje uletět. Nechala jej tam. Je však těžké ji obdivovat a dávat někomu příkladem, když tvrdá jablka nežere. Co když Adam na to své jen neměl chuť?
Někdy bych si přál umět slepit hořící papír z kouře. Když mě štípou do očí jeho písmenka, špatně na ně přes slzy vidím … … jen silně cítím, jak mě míjí!
Někdy bych si přál umět slepit papír z kouře, když mě štípou do očí jeho písmenka. Špatně na ně přes slzy vidím, znám jen jejich vůni.. Musí to být vzácná slova, když putují až ke slunci a ono ani jedno nepustí zpátky ..
Až budu mít děti nebudu vzpomínat na otroka Pátka voda slaná bude mi vodou sladkou, koráb parníkem a tajný nášlap chůzí vratkou. Prostě, dál chci být tím co vzpomíná – sednem tu spolu na schod a do láhve máčknem špunt od vína
Do té noci padaly rány – nikdo nevěděl odkud se nesly a kam dokud je nepřehlušil déšt. Po zábradlí jen stékaly krůpěje lesku, aby se v kaluži slily v jedinou lampu … čekal jsem na Modřanský autobus a navlhlá rafička na hodinkách přestala fungovat…
Stéká po oknech a neví ani jak rýd by ji měl ve své suché dlani. Dva pohledy mezi víčky sevřené ona a on a ticho leskem lamp zlacené…
Jak osud konce všech osudů přemýšlím někdy co bude, až nebudu? Mám prostě tak ňák blbej dojem, se se stanu živným hnojem.
Velkým se člověk cítí tehdy, pokud se měří s menšími.
Padaly hrozny z vysokých stromů, padaly do úst a kdo ví komu, padaly hrozny – jak déšť co padá, komu má říci, že má ho ráda? Tekly jak přízrak po rozednění do plicních sklípků – kde nikdy nic není i mraky tekly – ptala se sebe jak má mu říci: „Mám ráda Tebe“? A všechno […]
Ježila srst na jablku skrz dirky ve spadaném listí pronikl tu a tam paprsek, zespod ji chladila podzimní zem. Procházel tudy každé ráno i večer, ležela u cesty a čekala na každý dotek tvrdých bot. A voda z mraků tekla jak lepidlo. List zahnědlý čekáním jí na prsa leh. Leh a přilnul […]