I listy z keřů se choulily
Samou zimou do ruliček

Spal v největším domě na světě
Který rozvěcí i zhasíná sám Stvořitel.

„Nechcete nosit horký čaj?“

Zeptal jsem se s rukama v kapsách
s Prsty v pěst pokryté nahou husí kůží

Země v tom jeho pokoji praskala
Jako staré parkety

„Za čaj bych byl rád“, odpověděl
– ostatně jen blázen by v tomto nečase řekl ne.

Spal kus v křoví u našeho domu.

Z ložnice jsem se
po přikrytí vlastních dětí
mohl vyklonit a říci:

„Dobrou noc Tomáši!“

– zvolat tiše
tak jak mu jistě před lety
šeptala do ouška maminka,
horká a hladivá vzpomínka
kdesi hluboko pod tolika omrzlinami

– spal pod tenkou dekou
a nechtěl jinou,
nechtěl do domu
chtěl jen čaj, rohlík a sledovat hvězdy
celou zimu
den co den.

Ten Tomáš původem z Letné
slétnuvší až k nám
do ulic.