Seděla nešťastně u dravé řeky
a slzy solily její plachý proud.
“Ach Bože, proč ? Prosím, ať se mi vrátí !
Proč musel tam v Uhrách zahynout ?”

Smuteční vrba čeřila vodu
jak větve smáčela v neklidné hladině.
V tom odkuds z rákosí, od hlubin chladu
vzal se kůň bílý s křídly jak bohyně.

Dívce jež celá opustit chtěla
svět pro bol svého srdce žal,
se krev v jarých žilách hrůzou zastavila,
neb před ní tu sám přízrak stál.

“Ach Matko Svatá, rodičko Panno
a Svatý Františku, vyslyš můj pláč …”
– v tom kůň s křídly zašeptal : “Aničko, Anno ..
to jsem přeci já, cožpak mne nepoznáš ?”

Poznala milého po hlase po sluchu
a studený pot tam zoufalou křísil…
“Pojď blíž, pojď blíž …Aničko …” sípal jak bez dechu
bělostný kůň, ržál, plakal i prosil ….

K bílému kříži počátkem léta
družičky sázívaj vrbové proutky.
Utonulou našli, po koni ni veta,
jen v rukou držela, prý z bahnité hloubky
mrtvého mořského koníka.