Není to dlouho,
šel jsem ulicí
a na skle mých brýlí
usadila se první kapka deště.

“Kde jsi se tu vzala ?”
Povídám jí,
překvapen tou milou návštěvou.
“Zrodila ses z drobnosti,
zrnka prachu,
kdes v hebkosti mraků
líbána sluncem
jako i my, lidé
vzešlí z něžnosti ženského klína
… hlazeni láskou.

Chvíle, kterou máme na život
je odměřena po douškách,
kterých není nikdy nadbytek,
ale také nikdy nedostatek.
Je jich právě tolik,
kolik jich potřebujeme ke splnění
svého úkolu.
Stejně jako Ty,
má kapko.
Nic netušíce
putuješ časem,
unášena větrem,
do neznáma,
osudem
na své přesně vymezené místo
na zemi.

Nakonec se staneš součástí
osvěžujícího nápoje,
lesní studánky,
zaliješ květinu
či skončíš na skle mých brýlí,
bys mne poučila
o dokonalosti prostých věcí,
které tak často
s pýchou přehlížíme.

Toužíš také, viď,
dosáhnout opojného stavu věčnosti,
putovat po rovné,
ničím netušené dráze … ?
Vítr je nevyzpytatelný, dobře víš,
může nastat náraz, nečekaná událost,
spočineš zbržděna na lístku stromu
ve chvíli nicotného mlčení.
Pocítíš chvíli samoty,
a posléze za pomoci ostatních,
nabudeš sil,
sneseš se po vlhkém čepeli,
promneš oči
a unášena starým dobrým větrem
pokračuješ ve své pouti dál.

Jsi tolik malinká,
posedáváš mi před očima
a možná se ptáš,
co by se stalo
nebýt Tě v zástupu deště ostatních ?

Nic si z toho nedělej,
nezardívej se v barvách duhy.
Víš, my lidé máme občas podobné otázky
na něž neznáme odpovědi.
Nebýt Tebe,
nebýt kapek ostatních
déšť by vyschl,
květina zvadla
a modrý blankyt nebe
proměnil by zem v sypkou poušť.

Dílo, které na zemi vykonáš
stane se součástí
lopotivé práce ostatních.
Pak přijdou další
a další kapky, zástupy kapek,
přiloží svou ruku k dílu,
kterés počala,
vzniknou potoky, řeky, rybníky,
jezera, moře …
… lidé se napijí,
napíší knihy, postaví města,
zdokonalí moře myšlenek svých předků …
a všechnu svou lopotivou práci
předají dětem, které přijdou
po nich.

Než-li se sneseš z mých brýlí …
kapko – dík za tuto chvíli,
byla pro mne moc důležitá,
děkuji, moc děkuji …
Za odměnu
zůstaneš živa v řádcích
lidských našich pomíjivých knih …
které budou jednou
číst možná i Ti,
kteří přijdou po nás,
kdo ví,
zavane-li vítr.

Tedy sbohem
a až Tvá duše přijde do nebe
vypaříc se z vlhké země,
vzpomínej na mne v dobrém,
kapko dešťová …