Není to dlouho, bylo půl sedmé večer a já přecházel Karlův most na druhou stranu směrem od Novotného lávky k Malé Straně. Cestou jsme se těšil na spoustu lidí, hudebníky a prodavače upomínkových předmětů … most byl prázdný. Potkali mne nezávisle na sobě tři žebráci, odkudsi se vynořili ze tmy, pověděli připravený smutný životní příběh a opět kdesi v té tmě zmizeli. Nepřipadal jsem si ani jako v Praze, jakoby se na mne to město rozhněvalo a nechtělo mne přijmout mezi svá stará oblíbená křídla.

V sobotu svítilo krásně slunce, venku zpívali ptáci, hotové jaro ! Tak krásný den jsem už dlouho nezažil, Praha voněla prvním medem z kočiček a zlaté deště se rozlévaly do zahrad. U Anděla u tramvajové zastávky je jeden malý stánek na buřty, čaj, kávu … v létě jsem tam často potkával Sloní nohu – cikánku, které tady tak říkáme. Mívá jednu nohu stále ovázanou a ráda tam posedává u něčeho tvrdšího. Když tam tenkrát před rokem tak seděla, bylo mi jí najednou líto, držela tácek a klimbala se ve své lihové lázni. Vzal jsem pětikorunu a tu na ten tácek položil. Jakmile těžká mince dopadla, Sloní noha se probrala, podívala se na mne a už to hasila : “Ty parchante jeden, chtěl jsi mě vokrást ! “ – lidé na zastávce si mne pohrdavě prohlédli, pohlédli na toho ničemu, který chtěl okrást nebohou stařenku. Dodnes nevím, jak jsem pln rozpaků tehdy zmizel.

Jarní sobota… Stojím u zastávky a čekám na tramvaj. Pocítil jsem hlad, tedy že si koupím buráky. Před stánkem však stál jakýsi postarší mužík s dlouhými vousy, postavy však poměrně statné a na vrásčité dlani přebíral mince. Pak se na mne nešťastně podíval, zda nemám korunu, neb si chce koupit kafe a koruna mu schází. Zrovna jsem jednu držel, tedy dal jsem mu ji. Požádal o kávu a než-li slečna za pultem kávu uvařila, dali jsme se do hovoru.

„Jsem z Olomouce, povoláním žebrák. Tuto košili mám od jedné cikánky a tyhle ty celkem pěkný kalhoty taky. Hezký viďte ?“
„Nejsou špatný povídám … viditelně jsem jej potěšil …
“Teď ještě musím jít vydělat stovku na Hrad, je tam dost konkurence, dost chytří kluci ! Oni nejsou jenom chytří, oni jsou moudří, víte, moudrost tu nezískáte ani po deseti vysokých školách, to je něco, s čím se člověk musí narodit. Musí to mít tady …” a zaklepal si důležitě do vlasů …

“To tam na ten Hrad máte ještě kousek …” řekl jsem a viděl, že přede mnou nestojí žádný ochmelka, žádný člověk z okraje společnosti, jak jej mnohdy kreslí v komiksech v tisku … byť tak zprvu vypadal. Pak jsem se ještě dozvěděl, že šetří padesát korun na psa .. prostě prohlédl jsem do úplně jiné sféry světa, který tu chodí kolem nás a my jím mnohdy tak pohrdáme. Žil asi dost skromně, žil tak jak uměl …
Charles Montesquieu jednou řekl : “Přejeme-li si být šťastni, dokážeme to. Chceme-li však být šťastnější než ostatní, bude to těžké. Ostatní totiž vždycky považujeme za šťastnější, nežli doopravdy jsou.”

Všichni jsme zkrátka šťastni jen tam, kde si dokážeme říci : “Dobrý, mám už dost, stačí … mne stačí jen ta jedna káva u kiosku s buřty …“