Jel jsem vlakem z Karlštejna do Hořovic. V tom panťáku jsem seděl pouze já a za mnou na sedadlech dva muži – první, stařec v uniformě vysloužilého vojáka s jakýmsi vyznamenáním na prsou, ten mladší byl oděn do šatů všedního dne. Otevřel jsem okno, venku mohlo být pětadvacet stupňů ve stínu, pěkný den. Ti dva se dali do řeči a já se zaposlouchal do té železniční muziky kolejí. Povídaly si s tím krásným dnem .. dal jsem nohy na plechy od vypnutého topení a poslouchal.

„A co rodina, Františku ?”
“Ale, moc mi ji raději nepřipomínej … oženil jsem se, víš …”
“A co, nejsi spokojený ?”
“Moje žena byla rozvedená, má už dvě dcerky, té první je sedmnáct, té druhé devatenáct…”
“A co je na tom špatného ?”
“Ale nic … “ ozval se hlas,kterého bylo sotva slyšet … “víš, já beru obě jako vlastní … jenomže teď třeba přišly v pátek ze školy a já jim povídám : ” Půjdete se učit ?” Petruška přinesla nedávno čtyřku, a ta starší, Magdička, zas před týdnem pětku .. a oni mi na to odpovědí, co je Ti do toho, ty nejsi přeci náš táta.”
“… a Ty je živíš, viď ?”
“Což o to, se ví že živím, Ivanku, ženu, mám strašně rád, sama na ně nestačí, mne neposlechnou … ač já bych za ně klidně ruku do ohně dal … zkrátka člověku asi nezbude, než-li je nechat, ať činí dle svého rozumu … ostatně jsou už dost velké … “
…

Oběma mužům jsem do tváří neviděl, byl to smutné melodrama a pár minut po jeho dovyprávění jsme byli ve stanici. Jednou se mi stalo, že jsem za bouřky stál v lese pod starou borovicí. Sotva jsem od ní poodešel na několik desítek kroků, pentle blesku svlékla její kůru, svlékla ji jako kůži z hada, ve spirále hada, se škodolibostí hada a od těch dob se bojím bouřek. Bojím se toho přívalu slz z okolního světa, které s mračny přicházejí, opláčí náhodně vybraný mrtvý strom, který být vůbec mrtvý nemusel a s mračny zase odejdou. Nebýt toho popáleného stromu u lesa, nikdo by za pár hodin po té ani nepoznal, že tu kdy jaká bouřka byla … bouřky, kapky, lidé … lidé, kolikrát i my bouříme, šleháme blesky kolem sebe bez rozmysle po těch, kteří toužili jen po naší vláze, aby nám za to na plátku mohli darovat alespoň několik plodů a vůně ze svých vlastních vyprahlých větví … potřebujeme snad posilnit ty drobné, tu a tam se vyskytující májové přeháňky … kdo ví … vždyť jsme jen pouhými poutníky očima po obloze, která nás v dobrém i zlém každým dnem i nocí provází.