Monika prodává zmrzlinu, zelenou pistáciovou, žlutou vanilkovou a ta hnědá, ta bude asi kakaová. Každého večera zavírá stánek, vypláchne pod kohoutkem plechová nádobí a zbylé neprodané zmrzliny poskládá do velké lednice, která napůl brání člověku u východu ze stánku. Fronta na zmrzlinu nebývá dlouhá, dva tři lidé vyberou z peněženky pár drobných a zaposlouchají se do hudby vos v igelitovém pytli určeném na odhozené papíry od nanuků. Nezaujatě sledují, jak se ty nejmlsnější vosy dostaly až ke dnu pytle a teď se skrze průhledný igelit snaží dostat ven. Bzučí na místě, pak na chvíli zmizí někde uvnitř v odpadkách a následně se zase vrací za denním světlem.
Monika stojí trpělivě na horkém slunci … „vždyť ona je hezká“, pomyslí si leckterý kolemjdoucí, „ano, ona je moc hezká, taková zvláštní, má něco v sobě …“
„Jakou si dáte ?“ pobízí s úsměvem nerozhodného malého kluka a schválně mu zavyká. Potěšilo jej to asi až moc, zakoktal se …“Třeba tuhle a kopeček týhle prosím.. “
„Tak dobrou chuť“ podává mu kornout s dvěma kopečky zmrzliny a bere několik pečlivě napočítaných penízků z chlapcovy upocené dlaně.

V tom zazvoní mobilní telefon.
„Nezlobte se“ … omluvně přeruší starého pána, který byl právě na řadě.
„Moniko, nezlob se, ale končím …“, ozve se hlas z mobilního telefonu.
„S čím končíš ?“, na to nechápavě.
„S našim vztahem … nezlob se ….ještě dneska se vracím zpátky na Moravu“ hlas slábl, chvilka mlčenlivého ticha a zavěsil.

„Promiňte ..“, řekne zmateně ,“já musím …“ – nechává stánek bez dozoru a běží pryč.
„Tolik lidí si teď kolem mne povídá po mobilech o štěstí, kam půjdou zítra na večeři …“, povídá si ve vzlycích, „a jen já měla tu smůlu, že jsem držela tento telefon, který z té směsice neviditelných vět odchytil jen tu jednu …Nezlob se, ale končím.“ Svět se v jejích slzách mění v pohled z okna zaplaveného deštěm … slzy se lepí v řasách … míjejí ji lidé, někdo se otočí, někdo slepě hledí svým směrem.
„Kam jít, kdybych tady v tom městě alespoň někoho znala !“, proč se krucinál nemohou všichni lidé mezi sebou znát, potkala bych prvního, zašli bychom na kafe, co to je za hloupou bariéru, která nás takto od sebe pořád vzdaluje ?“
V tom uvidí na silnici mezi auty potulného psíka … snad se zaběhl, auta houkají na klaksony, pes skočí na chodník, chodí od člověka k člověku, pak opět pobíhá na silnici mezi auty a se svěšeným ocasem se zase vrací na zpátky chodník. Monika se za ním rozběhne, …nikdy před tím by to asi neudělala, kdo ví, chytá psíka za obojek a vede jej na chodník. Vedle v trafice ji dali kousek provázku, provléká jej tedy kroužkem na obojku … o kus dále prodávají párky v rohlíku, nechá si rohlík, pes hladově žvýká párek. „Ten pes je jediný můj známý ve městě“, pomyslí si, sedne si s ním do lavičky v parku a je jim spolu dobře. „Pojď sem, tady máš na noze čumbrk, sundám Ti ho …“
Toho psíka měla doma dodnes. Má už malou holčičku, manžela. Psík dneska ráno pošel, byl už starý a s ním skončil i tento příběh. Byl sice obyčejný, ale právě z tak obyčejných střípků se skládá celý náš život, jmenoval se možná střípek malého psíka.