Po ránu bez kávy se cítím jako po noci bez spánku – to ráno jsem pospíchal na autobus na Smíchovské nádraží a tak na mi posezení nad vonnou láskou nezbyl čas. Ač se vesměs takové věci stávají člověku poměrně zřídka, měl jsem štěstí, neboť hned na Smíchovském nádraží ve vestibulu metra na mne čekaly dva nápojové automaty. S instantní kávou v kelímku za deset korun a opařenými prsty, jak při běhu vyskakovala ven, jsem vítězně pospíchal k autobusům. Nad schody u telefonních budek postával jakýsi vousatý, trochu přiopilý podsaditý stařík u nešťastnice středního věku, která právě dotelefonovala a zasunovala si telefonní kartu do peněženky.
„Pani, prosim, nemáte padesát korůn ?…nemam na vlak…“
„Padesát vám pane nedám !“, sahala oběť zájmu roztřesenou rukou do peněženky, zatímco druhou ji svírala tak pevně a odhodlaně, jako když si dítě brání okousanou, v prachu uválenou hračku před rodiči. Svou portmonku tudíž nemohla, stejně tak jako ono, zatajit způsobem : „Bohužel, nic nemám“.
„Dejte mi padesat korůn !“, nedala se odbýt podsaditá postavička a špinavá očíčka se kdesi pod řasami odhodlaně zaleskla.
„Tady máte pět a nevotravujte !“, proletěl zoufalý výkřik kamsi do prázdna.
„Děkuji, ale to je málo…“, kýmácel se odvážně mužík na svém místě, „nemáte padesát korůn ?“
V té chvíli jsem si povšiml, když jsem krátkým letmým pohledem jako by nic přelétl oběma nad hlavami, že ta nešťastná je nejméně o dvě hlavy větší než-li ten, který jí pokládá takové neslušné návrhy. Možná mne zatratíte, ale být v té chvíli na mém místě, propadli byste možná stejně nízké emoci, jako já. Začal jsem se polohlasně smát a raději poodešel k autobusové zastávce, abych se ujistil, v kolik hodin mi autobus přesně odjíždí a také proto, abych svou emocí ještě více nepodmínil emoce té nešťastné ženy. „Autobus pojede až za pět minut, dobrý“, pronesl jsem sám pro sebe a usedl na lavičku, abych konečně spokojeně vychutnal vstup do nového dne. Usrkl jsem kávu a v tom – ona nevoněla! Jak to? Pánové a dámy, ona nevoněla… Místo očekávané charakteristické vůně jsem ucítil nějaký zápach moči! Opět jsem začichal a to už se za mnou ozvalo : „Pane, nemáte padesát korůn ? Potřebuju na vlák…“
„Uhm“, pochopil jsem dojatě situaci a odložil kelímek na zakulacené prkno lavičky, abych zašátral do kapsy pro drobné. Cítil jsem, jak probírám samé desetníky, pak tam byla nějaká vroubkovaná koruna a snad i pětikoruna.
„Pane, to je málo…nemáte padesát korůn…potřebuju na vlák“, opakoval stále onen živel, onen zločinec, který přišel v tu nejnevhodnější chvíli – co nejnevhodnější – ve sváteční chvíli ! – neb moc dobře slyšel, že v mé kapse ještě nějaký drobáček zachrastil. „Pět minut je málo, když mu něco dám, odejde a já si to tu budu moci v klidu dopít“,sliboval jsem si. Podal jsem mu tedy zbytek drobných a ukázal prázdnou kapsu.
„Pane, nedal byste mi napít ?“, pokračoval.
„No„, pravil jsem úsečným překvapeným polknutím a pak už jsem jen v duchu pronášel ta slova : „No, to je výborný, já se na to…Dám mu líznout a už, abych to nepil, o všechny drobný mne připravil !“, následně jsem pak už jen klidným tónem pravil : „Máte mé drobné, dole je automat.“
Zarostlý návštěvník jakoby neslyšel, začal slintat. V tu chvíli mou hlavou projel zmatek, zmatek podobný tomu, jako když chytáte míč z výšky a teď proti nebi nevidíte, zda nepadá před vás, za vás či zda jej nemáte před rukama…padal na mne…naprostý chaos! Zloba se mísila se smíchem a ten zase s lítostí a ta s jakousi úctou ke starým lidem…
„To je herec!“, pomyslel jsem si, „výborný herec…ale co teď…“. Nastal okamžik ticha, okamžik pohledu s očí do očí… „Dobře, vemte si ho, seženu si někde další…“, podal jsem kelímek ruce s dlouhými otřepenými nehty, která jej ihned sevřela tak pevně, až hladina kávy vystoupila v kelímku na okraj, div že nezačala přetékat.
A tak jsem přišel i o svou ranní vysněnou vonnou lásku …