V ulicích jich čekaly tisíce, stejně jako dnes. Byla jich plná náměstí, v řadách lemovaly kdejaký park, i u nás před domem – a ten, že není ve středu města, jich nejméně dvacet čekalo. Celá ta léta jim šlapali a plivali po hlavách a ony celá ta léta pokorně seděly a mlčely. Trpěly jak matka, kterou do prsu kouše dítě a ona mu s citem říká: „Tak vida, Tobě už rostou první zoubky“ či snad jak zubožený břeh chladnokrevné řeky, který ji hřeje na svých prsou jen proto, aby voda měla kam téci…trpěly, pokorně trpěly.
Až jednou, ve třicátém devátém, to už se chýlilo k jaru a Ti, kteří je ponižovali, byli sami v nouzi. A ony se sebraly, vyskákaly z těch svých promrzlých pelechů a běhaly zmateně sem a tam, jen aby se jak dravá zvěř vrhly do tváře nepřátelům svých dřívějších trapitelů. Hromadně se kupily do řad a v tom už někdo začal křičet: „Ještě tam postavte barikádu“ a jiný „Revoluce!“ a ty kočičí hlavy čekaly, až se tváří v tvář utkají s obrněnými tanky.
A dnes, dnes už zas jen vystrkují uši, aby alespoň na chvíli rozdrkotaly zuby všem, kdo po nich jezdí rychlými auty.