Když slunce lehá do červánků
a kos v křoví utichá,
splývám s chutí bledých vánků,
kávy z šálku od Číňánků
a duše se ptá :
“Proč ta káva málo čaplíchá ?”

Když v kouzlech splýváš spolu s ní
blízko dech jsa u dechu
uslyšíš, spatříš, ucítíš
tichá vlídná znamení
pohádky o mámení
z kávového ořechu.

Šlehačka sladká s hladinou
– jak štěstí s pouhým životem
mazlí se – než spočinou
tam za rty – kdes za branou
obě v ústech – mezi patrem a jazykem.

Když pomalu a vznešeně
každou kapku vychutnáš,
dřív než dojde k vteřině,
minutce, dnu, hodině
a nad logrem se zapuckáš
poznáš to kouzlo
bezelstné a skutečné.

Káva je jak život – bez příměsí,
nakonec se zapuckáš – tam u dna, kdesi
po logru bez pochutnání.
Skončila chvíle – bude už čas k usínání.
Však jak život bez hrbolků
ztratil by svůj půvab, lesk,
nelze prožít tuto chvilku,
nad kafíčka plném šálku
bez logru as nikdy
– včera, zítra, dnes.