Sedím na mramorových schodech a nemohu ven. Před týdnem dala nějaká sousedka cedulku na prosklené dveře, že viděla zloděje, jak se dobývá dovnitř a od té doby se zamyká. Nechci Tě jít nahoru prozvánět a budit – počkám tu, je doba, kdy každý odchází do práce. Zatímco venku očichávají loupežníci se psem na vodítku ulice, každá bosá noha v bytě duní chodbou, pískám si na nos plný rýmy a přemýšlím: vysadit je z pantů a pak je opět nasadit- ne, to je blbost,- vyndat z druhého křídla zápatku ze země – to jsem už zkoušel a podivně praskalo dřevo…ne, to zkoušet nebudu, jsem smolař, konečně by lapili zloděje. Půlhodinka čekání…