Na každém kousku zábradlí se držela kapka. „Tak na kterou přijde řada teď?“, povídá jí zpod deštníku, zatímco bříškem prstu přejíždí po spodní hraně, až mu stéká z ruky voda jako z kohoutku.

„Měls je tam nechat, mohli bychom se na ně pořád dívat“, usmála se a radmo smutným pohledem přejela po jeho ukazováčku.

„Však se neboj, můžeme se sem na ně přijít podívat v podvečer, třeba opět zaprší“.

„Tak jo“, usmála se tak, aby nedala najevo své potěšení, že se ještě dneska večer po práci uvidí. Pak se zahleděla někam skrz jeho oči, aby náhle sklonila hlavu k zemi, po které přejela podrážkou, až to zapěnilo.

Byl červen roku 1882 a to ještě netušili, že za pár minut potkají tady, u píseckého mostu, automobil.

„Stejně koně jsou hezčí“, přerušila jeho povzdech po něčem, co si pravděpodobně oba nikdy nedopřejí.

„No, to máš vlastně pravdu“, vytrhl se prudce z představ, dal ji pusu, dala mu pusu – on běžel hoblovat prkna do truhlářství Chroustal, ona rozhodit seno na pole.

Ten den schlo seno jak marjánka – ženské se pořád něčemu smály a ona v duchu pomýšlela na nejhorší – že o Vojtovi vědí, že se o tom dozvědí doma – co pak bude říkat? Držela se tedy pevně hrábí a byla za tu práci tentokrát upřímně vděčná. Když bylo slunce tak na půli cesty mezi ránem a spánkem, chtěly holky sednout jako obvykle pod strom, aby něco pojedly. V tom se nad lesy neobjevil límec černé bouřky. „Uf, ty mne ochraňuješ“, vydechla nerva duši k obloze a hned, jako první, popadla hrábě. Právě z oběda měla po celé poledne strach – musela by se s holkama bavit – vědí něco, nevědí?

Sotva spadla první kapka, seno bylo v kopkách.

„Holky, dobrý, pojďte se schovat!“ zavolala na všecky Maštajnková a všichni, až na Verču, běžely stejnou cestou. Verča zalezla do první kopky a v představách, které sílí s vůní sena, slízávala z mokrého rtu stékající kapku po kapce.

„Vojta měl pravdu, věčer budou na zábradlí nové!“

Do deště se přidal prudký vítr a ten s sebou přinášel další a další blesky. Blížili se ke kopkám blíž a blíž, stromy se okraji pole se dotýkaly korunama země…“co když to teď praští právě sem?“, hrklo ve Verče a ta představa se měnila ve strach, jen sílil…do večera zbývalo jen několik hodin, ale ty jakoby se stále prodlužovaly…vyběhla z kopky a skočila do té o kus dál! Tam si povšimla, že si moc nepomohla, že k okraji pole je to z této kopky ještě dále, než z té předchozí! V tom jako když škrtně obří zápalkou, zapraskalo to  a tlak z hořící kopky, ve které předtím byla ukrytá, div Verče neprotrhl uši. Nevěřícně v ta místa hleděla a každá následující vtěřina se měnila v tu nejdelší modlitbu na světě. „Rodiče, Vojta, uvidím je ještě? Proč já jsem husa nebyla už týden za babičkou?“ V tom něco, jako by jí do paty zarazilo střep, asi kousek slámky, jak se vrtěla, vyběhla z kopky a skočila ob dvě kopky do jiné, aby si trn vyndala. V tom opět další zápalka a opět do kopky, kde před chvilkou seděla!

„Ne, já už se odtud nikdy nedostanu! To je trest za to za všechno! Nemám už sílu někam běžet, navíc, když poběžím přes tuhle rovnou odkrytou louku, skončím jak zajíc na mušce…“, drkotala zuby, sledovala tu poházenou trávu všude kolem, dokud neustal déšť.

Můj děda mi tento příběh vyprávěl, když psal naši rodovou kroniku a předal mi jej v kuchyni u stolu ještě čerstvý

Zda se ten večer Verča setkala s Vojtou u zábradlí, dnes, po tolika letech, zůstane patrně každému utajeno. Příhodu Verča na stará kolena komusi vyprávěla a ten kdosi jej vyprávěl dál a zapsal do jedné místní matriky. Pod ní zakončil příběh slovy … od těch dob se prý Verča nebála žádné bouřky, neb ji prý nechtěla zabít a zabít už nebude chtít. Z kolika takových příběhů bylo postaveno naše tělo? Co kdyby jeden z nich dobře nedopadl?

Můj děda jej přečetl, když psal naši rodovou kroniku a příběh mi předal v kuchyni u stolu ještě čerstvý.