„Tak vezmeš si to sako, nebo ho na Tě mám navlíct sama?“ ozval se křik z jedněch dveří.

 „Já už jsem!“ na to z těch druhých dveří táta.

„A fakt tam musím?“ zahulákal jsem směrem k předsíni.

„Musíš, heleď, nedělej vostudu, seš mladej a co bdue, o tom si vy mladý sami rozhodnete!“

A tak mne navlékli do saka, abych šel ke svým prvním volbám.

Volební místnost byla naštěstí jen pár metrů od našeho domu a také byla naštěstí prosincová zima vhodná na dlouhý kabát. To je dobře, protože v tom černým mundůru mne někde potkat – to bych asi dodejchal – ono stačí, že musím jak starej blbec jít teď k těm volbám. Pod kabát se všechno skryje, škola s volební místností je odtud kousek, vhodím lístek do schránky a fr domů. Už celý týden mi doma předhazujou, koho volit a koho ne – vidí to zase složitě. Vytáhnu prostě náhodně některý z těch lístků, stejně tam nikoho neznám, vhodím jej do obálky a mizím, ať je ta paráda rychle za mnou.

„V čem to chceš jít? Vždyť jsi jak hadrák!“ vyvalil táta oči na můj kabát.

„No v kabátě, to se taky nesmí?“

„Tomuhle říkáš kabát? To už si rovnou vezmi našeho psa a běž s ním před školu žebrat!“

Kabát jsem si prosadil a tak jsme v takovéto rozhádané náladě klusali před školu.

„Máš občanku?“

„Jo“, ohlédl jsem se několikrát rozzuřeně kolem sebe.

„No, ptám se jen, jestli máš občanku…a dobrý den, paní Němečková! Tak co, taky k volbám?“

Mě snad raní. Zrovna Němečkovou potkat, drbnu jednu uvdákanou, to mě už rovnou v tomhle mohla natočit televize.

„A Martine, copak, ty jdeš už také k volbám?“

„Jo, paní Němečková, jdu k volbám“.

„No ty seš už velkej kluk a rozumnej, to představ si, že já tu naší holku k volbám nedostala! To je doba, Ti mladí se dneska o nic nestarají. Pořád jen natahujou ruku – mami dej, táto pomoz..“

„Ale on náš Martínek taky nechtěl, viď?“ podrbal mne táta po hlavě po čechuli, neboť ví, že to nemám rád.

V duchu jsem si pomyslel „ty vole, že jsi vůbec do ničeho takovýho lez“ a navenek jsem jen zabručel.

Schody ke škole klouzaly, jak byly namrzlé – paní Němečková mne poprosila, abych ji vzal pod rameno a podržel. Za to jsem si vysloužil několik pochval o jaré mužské síle a tak jsme došli až k té naší české vlajce.

A jeje, kdo to nesedí ve volební komisi! Politika, zkurvená politika, no, to je zlej sen – dva lidi z naší ulice a třídní! Poctivě jsem se tedy podepsal, ukázal občanku, počkal si, až mi ji vrátí i s volebními lístky a zmizel za plentu.

„Jen jeden do obálky, nezapomeňte!“ zvolala za mnou třídní, jak za cizím.

Jasně…vytáhni lístek..to je jedno jakej, prostě ňákej, teďka pěkně do obálky s ním  – mám ji zalepit? To je jedno, asi jo, tedy naslinit, zalepit a tamhle je urna. Cestou k urně jsem koukal do země, vhodil do ní lístek…a doprdele! Za plentou jsem si na stolku nechal občanku. Vrátil jsem se tedy a nebyla tam. Já jsem ji snad…to snad není možný…prohledal jsem všechny kapsy a občanka nikde. Musel jsem ji vhodit do té obálky k hlasovacímu lístku…

„Co hledáte?“ zeptala se mne paní z komise ve květovaných šatech, kterou jsem neznal.

„Prosím, spadla mi tam občanka, mohli byste mi ji vyndat ven?“ ukázal jsem na urnu.

Nejen z komise se ozval smích.

„Martine“, pokračovala konečně tykáním třídní, „urnu nyní otevřít nemůžeme, přijď si sem zítra ve dvě, kdy se budou sčítat hlasy.

Za dveřmi už stáli naši a když jsem vyběhl za nimi, nebyla s nimi vůbec řeč. Mám se smála, táta také, paní Němečková někam naštěstí pospíchala – byla pryč. Sotva jsme opustili školu, náš táta se rozhlédl, zda nás nikdo nemůže slyšet a pak přišla ta otázka, které jsem se obával a díky které jsem se ničemu doposud zatím vůbec nesmál.

„Heleď a koho jsi volil?“

Znal jsem z plakátů různé pány z OF bez růží a paní z růží…ale co, mají do chtěli, odpověděl jsem popravdě: „No nevím, no“.

„Co že, ty nevíš, koho jsi volil? Ten náš kluk je pitomec, on snad ani ne rok po revoluci volil komunisty! A ještě si k tomu – idiot – dal občanku, aby každej věděl!“

Koho jsem volil, jsem se nikdy nedozvěděl. Druhý den mi ta samá paní ve květovaných šatech podávala občanský průkaz s takovým…mateřským úsměvem.

Život je někdy chcaní proti větru – chcete se něčeho rychle zbavit a zakrátko Vás to jak naschvál zahřeje ve chvíli a v místě, kde byste to vůbec byli nečekali. Ale co, hlavně s nadšením a plnou silou vpřed! Za tři roky jsme ve škole zakládali Studentskou unii a rok poté jsem lepil volební plakáty jedné nejmenované strany po všech sloupích.

„Změníš svět! Bude líp! Lidé budou lepší a vůbec!“

…a vůbec..