Koukal se v obětí proti proudu,
vál mu jen do očí listí a prach,
objímal pohledem věrnou svou hroudu
ten starý dům,
co střechu měl až ve hvězdách.

Komín se dotýkal nebes, kdes v mém srdci,
sklep ten k chodbám tajným v ústrety ved,
tam mezi nebem a zemí jsem přeci
prožil svůj celý kratičký svět.

Až jednou opustím ticho těch zdí
a jak vlaštovka z hnízd zamávám křídly,
nebudu první ani poslední,
kdo při loučení měl slzy v očích
a řek´ „Sbohem už navždy …“

Pak nový dům, který jsem neznal,
bude mi domovem s příchutí jihu,
bych vlaštovkám svým dal co jsem poznal,
bych začal od píky z nového břehu.

Až jednou mi řeknou, táto už jdem
opustit ticho zdí a střechu z hvězd,
zaklapne klika,
po chodbě zazní kroky poslední,
bude to stejné jak v ten osudný den,
kdy odejdu jednou tou z mých rodných cest.