S odřenými koleny proběhl Petřík lesem, až se na jeho okraji zapletl do ostružin.

„Kampak, Petře?“, zabručel skrze mlází starej Jindřich.

„Honila mě vosa na kole, pane Pojan, svině jedna,“ potlačil Petřík slzu a vymotával z kotníku poslední ostny.

„A kde máš to kolo, Petře?“, uslyšel opět mezi stromy. Zvedl hlavu a Jindřich seděl jako obvykle na tom svém kameny na rohu u lesa a zády k němu sledoval obzor.

„Ten dědek má voči všude,“ pomyslel si Péťa a pak opatrně našlapoval z ostnaté nástrahy ven.

Jindřich byl starý mládenec, který takto u cesty sedával pod obláčkem kouře celé dny. Zdravil každého, kdo jel či šel kolem, podal mu pár mincí a poprosil o Sparty z Jednoty, o pár rohlíků a o mlíko. Když umřel, dříve, než chalupu prodali, museli prý ze světnice vyvézt hromady nevyneseného popela od kamen. V létě, v zimě chodíval po pěšince v jeho závějích do postele snít o věcech, které Petřík pochopil až za dlouhých třicet let. To už byl ženatý a co se mu v dětství protivilo, začínal milovat. Jedl opět králíka, objevil vůni při hrabání sena, motorku vyměnit za bicykl…to odpoledne vzal ženu a baňku na borůvky a vyrazil do lesa. Borůvčí bylo chudé, tu a tam se pod lístky modrala polosuchá titerka, kterou při sběru rozmázl v prstech. Jak jen tuto práci jako kluk nesnášel! A to byly lesy modré, že stačilo sednout a na místě kolem sebe sbírat a sbírat!

Za dvě hodiny tiché práce dokončil s Anežkou první litr, v tom zakopl o skrytý kámen. Byl zastrčen pod porostem a čechulí jehličí, jakoby čekal na svého pána. Petr tedy vzal kus větve a snažil se jej dobýt ven. Anežka vše pozorovala  z dálky, co chvíli Petra popíchla řečema o bláznech a ve skutečnosti se radovala z onoho objevu společně s ním. Byl jako malý kluk, který zápasí s ozubeným drakem. Co chvíli sykl, otřel krev z rány, vytáhl několik ostružinových tesáků a bojoval dál.

„Kdyby nás tu tak Péťo někdo viděl!“, začala se nepřítomně smát Anežka a rukala jakoby chtěla obejmout modré z nebe.

„Ať se dívá Anežko, víš Ty, že tady Jindřich sedával celý život, co jsem jej znal?“

„A kdo to vůbec byl ten Jindřich?“

„To Ti povím, ale nechej toho sbírání chvíli a pojď si sem ke mně sednout“, očistil si Petr ruce o nohavice.

„No neblbni, ten to měl teda zmáklý!“ vyjeveně hleděla Anežka před sebe.

„Anežko, moře! Vidíš to ženská, zelený moře! A jak vidíš ty tmavší ostrovy, tak tam jsem se narodil! A vidíš, šel jsem tudy nespočetněkrát a nikdy mě nenapadlo, to co dnes!“

„Teď bych si dala vanilkovej doutík … proč my žijem a splácíme hypotéku v tý Praze? Každý den do práce, z práce a přitom tady bysme…“

„Ten Jindřich …“, skočil Anežce Petr do řeči a vyprávěl o kole, o té vose, o ostružinách….a kalhoty jakoby se mu krátily, jakoby každá věc na světě měla svůj čas, jakoby dnes střídal pana Pojana…“