Do slunce pozvolna padal soumrak a Petr Vaněk odcházel jako každý den z úřadu podél dejvických činžáků ulicemi, kde koncem války natrefit na auto bylo vzácností. Přemýšlel o všem, co ho kdy potkalo a cítil se šťastně. Štěstí, to nekonečné nic v něčem, co člověk nechápe, strhalo z pana Vaňka šaty a kůži a kosti, jakoby šlo jen samo a jako by on byl jen jeho obdivným pozorovatelem. Hledalo skulinku ve dveřích do člověka – vcházela žena, pak se narodilo dítě, v dítěti vznikl opět celý Vaňkův obraz…a v tom odkudsi nesmyslně vyskakovali lidé z práce, které až na výjimky i po dvou letech v úřadě považoval za své nejlepší přátele.

Přemýšlel, čím by svému malému Jirkovi udělal dnes radost. Jak ze zavřených obchodů vykukovala beznaděj, řekl si, že přes Podbabu to vezme pěšky, aby po celou cestu mohl přemýšlet nad nápaditým dárkem. Přibývající tajemná touha po něčem originálním jistě, než-li dojde domů, vydá ovoce. V tom největším zamyšlení skočil zezadu po panu Vaňkovi těžký chlap – strhl jej do strouhy, až ucítil bolest zvrknutého kotníku. Při pádu současně uslyšel střelbu a ta mu po indiánsku shodila klobouk.

„Co to děláte?“ zachrčel jsa zezadu přiškrcen pevnou paží.

„Na střeše je esesák, koukejte ležet!“ vyhrkl neznámý muž.

“Díky, ale povolte prosím,“ zasyčel z posledního pan Vaněk jsa stále zaháknut za krk do oné obtloustlé svaloviny.

“Promiňte, pouštím Vás, ale ležte,” zašeptal útočník a pustil.

Padli obličeji do vzrostlé trávy, plné kopřiv a žlutých pryskyřníků.

“Moc díky, zachránil jste mi kejhák”

“Mlčte do prdele, nebo budeme oba s tím Vaším díky v márnici,” přerušil ostrým šepotem Vaňkovo dobrovzdání neznámý muž.

Mlčeli, nestřílelo se a kosáci hrabali v keřích listí, jako vždycky. V té chvíli bylo slyšet kroky mezi štěrkem, které nikdo nevytvářel, šimraly hleny v krku, bodlinky z kopřiv procházely do kůže hlouběji a hlouběji a čekání proměnilo podvečer v nesmrtelný den.

„Už nemůžu hýbat nohama,“ drkotal zuby pan Vaněk,“ zdá se mi, že Vás odněkud znám? Nebydlíte v Zelený?“

Nový kolega mlčel. Nejhrůznější představa donutila shlédnout k místům, kam se svalil.

Co mu je? Pomyslel si a slabě pod sebe kopl nohou. Kolega jen mrkal a pak zachropěl:

„Jděte do háje, co je zase?“.

„Já jen, že se už dobře hodinu neozýváte, tak jsem nevěděl, co je s Vámi.“

„Co by.“

Takže žije, to je dobrý, divnej chlap – pomyslel si pan Vaněk a opatrně natahoval necitlivou zdřevěnělou nohu.

„Kam se zase hrabete, nechcete začít ještě hulákat?“ Tiše a nervózně ožil šepot tam dole. „Už tak dost na tom, že Vám tady musím trpět podrážku u rypáku.“

„Tak proč jste si slezl tak dolů? Promiňte, nemám tu nohu, kam dát.“ Cítíce povděk sloučený se vztekem utrousil pod sebe opět pan Vaněk.

Kolega jen zakroutil hlavou přitisknut vším, co měl, ke dnu strouhy proti případnému výstřelu. Stále se nechtělo smrákat a mezi oběma skrytými kolovala myšlenka, jak z toho ven? Přímou viditelnost od té střechy, že které se střílelo, brzdila jen strouha, ve které leželi a vzrostlé kopřivy. Navíc pan Vaněk viděl, že s parťákem bude těžká řeč.

„Pane, už je skoro tma,“ pokusil se velmi tiše zaujmout pozornost svého kolegy,“ co byste tomu říkal vstát a rozeběhnout se za ty garáže naproti? Pak to vezmeme Hanspalce tamhle tím křovím…“

„Co zase?,“ dočkal se ihned odpovědi.

„Povídám, že bychom mohli utéci za tamty garáže,“ zopakoval trpělivě pan Vaněk své přání.

Mlčel.

„Tak co, běžíme?“na to do třetice pan Vaněk, který necítit závazek za svého zachránce by zde už nebyl.

„Někdo jde.“ Uslyšel Vaněk za sebou kroky a něčí německou hádku. Povystrčili hlavu ze strouhy, mladá dvojice mířila po chodníku přímo k nim.

Za protektorátu nabídl totiž kancléř mladým německým rodinám možnost získání pěkného bytu v Praze. Řada rodin této nabídky s ohledem na finanční důvody a na vidinu nových možností využila. Jakmile válka skončila, byli nuceni odejít jen s drobnými osobními věcmi zpět do Německa.

Hádali se a hlasy se přibližovaly ke strouze. Vyskočit ze strouhy, být potichu a doufat, že si člověka nevšimnou a že po nich nikdo nevystřelí nebo je alespoň výkřikem upozornit? Pan Vaněk byl bezradný, kolega též, oba dva nic neříkali a slyšeli jen svůj vlastní dech. Kolega v tu chvíli překvapivě vyskočil a zmizel v místech, na která pan Vaněk upozorňoval coby na možné útočiště. Střelba se neozývala, hlasy se stále přibližovaly. Pan Vaněk stál tváří v tvář naprosto stejné události, která jej potkala před pár hodinami. Chtěl vyskočit a běžet oběma naproti, aby nepokračovali dál. V té chvíli si však vzpomněl na malého Jiříka, na ženu…zvedl tedy hlavu, opět ji přitiskl k zemi a do nebe zakřičel německy z plných plic: „Utečte, tady se střílí!“

Možná jej slyšeli, možná se jen leknuli, když zvedl po chvíli hlavu, byli pryč. Nepadl ani výstřel. Pan Vaněk si tedy otřel z čela pot a utekl cestou ke garážím a keřům směrem k domovu.