V jedné podhorské vesnici rostl strom. Nikdo přesně nevěděl, co to je za druh, jako jediný v širém okolí měl kmen silný, že by jej neobjalo ani pět rozpažených rukou a jako jediný plodil jakési bílé a velmi vonné ovoce.

O stromě kolovala řada pověstí. Jedna z nich vyprávěla o chlapci Nýtovi, který jednou za bouřky usnul pod korunou a když se probudil, byl slepý. Slepota jej tížila přesně rok a po tu dobu jej stíhaly zvláštní sny. Uvržen náhle do temnot se těšil se na každý spánek, kdy opět otevře oči a bude na několik hodin vidět. Za nocí, které poznával podle toho, že lidé a kraj utichli, takto přivykal novému druhému životu. Ve snech procházel krajinami, kde leckdy předtím vůbec nebyl a potkával jak známé lidi ze svého okolí, na které se pamatoval z dob, kdy ještě viděl, tak také ty, které nikdy v životě nespatřil. Připadal si jako letec, který se vytrhne z kraje věčné samoty a přistane pokaždé na jiném místě na zemi.

Karla, Hynek i Majda – děti, se kterými vyrůstal, jej zprvu litovaly a vodily trpělivě za ruku. Nýto byl za jejich pomoc vděčný, jak ale čas ubíhal, nestačil jim a tak se vídali méně a méně.

Nikdy před tím Nýta nenapadlo si zavázat alespoň na jeden jediný den oči a okusit si, jaké to je skutečně tápat – od této chvíle si však oči zavazoval rád, kvůli jakémusi pocitu, že šátek půjde jednou sundat a on opět spatří to, na co býval kdy v životě zvyklí.

V prvních dnech si povšiml, že věci nejsou pouze kulaté, tvrdé, měkké či ostré, ale že každá věc vyzařuje jiné teplo, svoji barvu, kterou je možné uzřít pokaždé, je-li člověk v její bezprostřední blízkosti. Jakoby najednou nic, ani on sám, nikde nezačínalo ani nekončilo, každá stopa měla jiný tvar,  připadal si jako kostka cukru, která zůstává cukrem i poté, co se již dotýká rozpuštěna číchsi rtů.

Lidé z celé vesnice se začali stromu bát a bránili dětem, aby k němu přicházely. Začali mu říkat Slepý strom. Jediný, kdo ke stromu chodíval, byl Nýto. Když jednou takto seděl pod jeho korunou a přišel déšť, usnul. Probudil jej blesk, který uhodil kamsi do lesů v horách. Otevřel úlekem oči a opět viděl. Tato příhoda zůstala v Nýtovi po celý život a lidé z vesnice a okolí si mezi sebou léta vyprávěli o jeho schopnostech vidět věci ve dne i ve spánku.

Místo pod stromem bylo po věky známé jako místo podivínů  Chodívali sem pocestní, kteří se ve svém životě ocitli na rozcestí a hledali místo, které by jejich snažení dalo jiný směr. Přicházívali sem však i ti, kteří toužili být také jako Nýto zázračnými, aniž by se sami před tím v životě o cokoli zázračného pokusili. Každý tu zanechal kus příběhu a tak místo, kde strom rostl, bylo silnější a silnější.

Vesnice se začala jmenovat podle barvy ovoce, které strom dával, Bílá a na místě pod korunou prastarého pamětníka vyrostla řada Nýtových kamenů. Nikdo nikdy tu už neoslepl, avšak při usednutí na ohromný balvan zavřel oči a přemýšlel o věcech, se kterými sem přišel.