Když slovo uroní slzu,
nemůžeš ji setřít,
ani z uslzené tváře.
Jenom čekáš, až přijde někdo,
kdo to udělá za Tebe,
bez pobízení a bez přetvářek.

Slova pláčí a smějí se,
žvatlají, schovávají se, skotačí
jako malé děti,
které ale také občas zlobí a něco si vymýšlí,
a čekají, až je někdo zkrotí.