Dnes ráno nám pocukrovali lavičky
bělostným práškem jemné jinovatky,
uchladlé zimou, lpí tu hubičky,
kterým se vzpomínky navrací zpátky.

Už za letních rán vídal jsem slzy
rosíce lavičkám vyhřátý klín.
Koho svět omrzel, komu byl cizí,
když den noc proměnil v průzračný stín ?

Večer snad s jitřenkou se tady loučí ?
Či komupak beznaděj časně tak vstává ?
Vídal jsem hubičky jak v létě pláčí
a dnes jak umrzlá každá tu spává …