Dne 21.června 1621 proběhla na Staroměstském náměstí v Praze veřejná poprava 27 pánů českých, kteří si dovolili vzbouřit se proti rodu habsburskému. Hlavy dvanácti popravených byly posléze vyvěšeny po dobu deseti let pro výstrahu všem v železných koších na okolku staroměstské věže, dalších šest hlav proti Malé Straně a šest proti Starému městu. S návratem českých exulantů za vpádu Sasů byly po deseti letech hlavy sňaty dne 30.listopadu 1631 v den první neděle adventní. Byly uloženy do připravených krabic, v Týnském chrámu pak za velké slávy oběti prohlášeny za mučedníky a uloženy prý na neznámé místo v kostele svatého Salvátora. Od těch dob se nám k 21.červnu dochovala tato pověst :

Dvacet sedm českých pánů

Národe český, země pokořená
před hadem slizkým padáš na kolena
a z železných klecí krev zvolna se ztrácí
neb z hlav dříve panských dnes rvou maso ptáci.

V kostele svatého Salvátora
budiš jim klid a pokoj věčný dán.
V kostele Svatého Salvátora
v prachu chrastí bílá lebka holá,
tam leží mnohý český pán.

Dvacátý prvý den červnový
nechoď dítě k popravišti,
když bijí půlnoc na den příští…
Bum… bum… bum…
Dvacátý prvý den červnový
na náměstí před orlojem
v karty si už nezahrajem
Bum… bum… bum…

Duchové jdou z dávných hrobů
shlédnout poklad země české,
orloj z věže staroměstské,
zda v pořádku odbíjí čas.

… pak navrací se zpátky zas…

Zle bude zle české zemi,
bude-li zle s hodinami
– duchové jdou zas, zas, zas…

Před krokem do prašných krytů
v časech zlých až do úsvitu
pomodlí se Otčenáš.
„… Pane, ochraň národ náš,
dej pokoj a klid české zemi,
mír před meči i sudlicemi,
amen.“