Dnes ráno jsem se probudil
a po oknech stékaly
kapičky páry,
slunce si hrálo s jejich
průhlednými tělíčky ….
a víš Ty, koho jsem toho rána prvního potkal ?
… první, koho jsem toho ráno potkal
byla Tvá unavená dlaň.
Pozdravili jsme se,
– Tys ještě spala –
a my si spolu potichu povídali.
Vlastně mlčela,
šeptal jsem jen já.
Dívala se na mne,
jako to slunce za okny hledívá skze
ta tělíčka kapiček …
Měla snad přečteny všechny mé myšlenky
a nepotřebovala se ptát.
Její vrásky jen sténaly
jako řádky ze smutné knížky,
která nabízí člověku spoustu slov,
… ale marně, když nikdo řeči jejích vět nerozumí.
Nechtěla mne pohladit,
nechtěla mne uhodit,
jen se tak na mne netečně dívala
a mlčela v tajemství svých vrásek.

Dokonce nevtiskla do svého objetí
ani tužku, ani papír,
aby mi napsala dopis !
… kdo ví,o čem by byl.
Snad o vzpomínce,
jak Ti zakryla oči,
když jsi měla včera strach
z páry nad uspěchaností všedního života …
… nebo o neděli, vidˇ?
Mávala jsi mi u autobusu …
… nebo možná o motorestu !
… jak jsi mi přinesla jako číšník
… párek s rohlíkem …
nevím o čem by ten dopis byl.

Včera, když jsem šel domů,
potkal jsem pod zámeckými schody
žebráka.
Měl jiné dlaně,
takové neumyté a rozpraskané,
čekaly asi na pětikorunu.
V kapse mi žádná neležela,
všechny se rozpustily někde cestou
k tomu chudému místu.
I řekl jsem té mé dlani,
by se pozdravila alespoň s tou jeho
a podával jsem mu ruku …
… v čas jsem jí to nedovolil,
byla by to nevěra.
Má dlaň nyní odpočívá v té Tvé
by Ti byla nápomocna v každé době …
… i ve špatném ránu …