Rezavých veverek ve větvích
mrštný pohyb a hbitý švih,
vítr ve vlasech, boty od bláta, pylu malounko,
v srdci Ti spí … Johanko.

Než plameny zžehnou dívčí Tvou tvář,
než člověk, co zničí Tě, dá Ti svatozář,
natrhej máků rudých jak květ
a polož je k nohám všech … kdo milují svět.

To jen člověk nicotný velkým být touží,
jak mocný Bůh, plout k nebi z louží,
být zástupce Toho, komuž je vzdálen
a nabídnout zlaťáky … dar jenž dostal darem.

Johanko, viděl jsem házet za živa
bez šancí v huť a bez práva
s klepítky svázanými, by se nebránil
kraba do omastku … dlouho plaval, hořce žil.

Viděl jsem ho umírat,
ve spáru žáru se červenat,
vyndali jej v kleštích, polili šlehačkou a dali na talíř
hostovi – snad pro špetku chuti a snad také pro halíř.

Johanko,
jaké je být prodán ? Uvařen či upálen ?
Škoda … že mlčíš … že mlčíš jen proto,
že jsi lehla popelem ….