Vrcholky hor pnou se k nebesům
a jako skla v dešti třpytí se jim tvář,
kdybych uměl létat jako větru šum
vstříc svým snům,
oblétl bych je všechny – jen tak pro kuráž.

Jsem rád, že mám zrak pro modravou poušť
oblak nad horami u nohou nás dvou,
jak nebe stojím na křižovatce pošt
vánků, pošlou sem psaníčka lásky
a bez slova hlásky nás minou a zas odejdou.

Dej mi ruku svou, jsme jak letky v perutích
volní, dej mi srdce své, horké jako letní žár,
dej mi lásku svou, jsi nevinná jako sníh,
dej mi ruku svou, bych Ti prsty v dlani posčítal …

V bílém údolí, jak tyrolské tmy cár,
pár havranů se vznáší k úbočí,
Karle Havlíčku … zdas‘ je také počítal,
když prach a zmar Ti vítr vál až do očí … ?

… lidé, nezapomínejte na kapky krve své země,
díky nimž můžeme být šťastní a volní …
Jsou jako křídla havraní v údolích,
rozsetá po všech koutech světa,
jsou jako symboly havraní volnosti planoucí i v třeskutých mrazech …