Větévku medu, sladkou jak plásty,
ten lipový průvan včelích lét,
u pomníčku brala mezi prsty
a po nehtech jí stékal med.

Neznámý vojín, jehož srdce odpočívá
pod kořeny lip, tam z vánku vstal
a jak holubice spavá z ráje sivá
slét ‚, aby dívce svou lásku dal.

Jen duše, jen duše bez údů i těla
chtěla líbat sladký ret,
klín a prsa sněhobílá,
kterým Bůh dal dvacet let.

Proč tělo mé, kdes v zákopech shnilé
padlo, ach padlo na bodák ?“
… rozlévá duše, slzy láskychtivé,
slzy marné touhy pro přízrak.

A lípa stará, způli živá, způli odumřelá
svěsila větve … jako podťatá
a že korunou svou
dívce srdce připomněla,
dali jí jméno srdčitá.