„Krásko, pojď, jdeme ven“, rozvázal řetěz a vyvedl ji z chléva. Kráska byla kravka, stračena, která chodila za panem Hynkem jako pes. Lehl si do trávy, Kráska se vedle pásla, poslouchal mouchy, které na ni doráží, pak slabé švihání ocasem, když je odháněla … jak trhá zuby trávu …mohl i usnout a neutekla by. Pak stačilo než říci, Krásko, jdeme domů a udělat několik kroků a stračena dožvýkala v hubě načatou trávu a šla. Byl na ni hrdý, obzvláště když se kolemjdoucí zastavil a nabídl, že by ji odkoupil.
„Kdepak prodat, to neudělám“, každému odpovídal stejně. Pak zabořil ruce hluboko do kapes od montérek a hrdě se na stračenu zadíval. Měl ji rád a jediné, co jej na ní mrzelo, bylo, že už po dvě léta neměla tele, čili nedojila a on ji tedy živil nadarmo. Žena stále, aby opatřil jinou, ale on o tom nechtěl ani slyšet.
„Kdepak, Kráska, na jatka nikdy nepůjde, je to pěkný kus, však zabřezne, uvidíš“, hnedle se ohradil, jakmile něco takového slyšel.
„Blázne, to jí budeme živit pro její krásný voči ? Překrmils jí a je tlustá, tím to je ! Ta nezabřezne ani za deset let !“
Dny míjely a přicházela zima. Pan Hynek cítil, že bude doma zle, neb byl suchý rok a pro Krásku bylo třeba dokoupit seno od ostatních sedláků. Jak čas plynul, skrze kravku bylo doma čím dál tím častěji se ženou k nevydržení, křičela, že ještě peníze za ní bude utrácet … a tak jednou doma při hádce jen polohlasně špitl : „Tak jo, ale nepočítejte s tím, že u toho budu„, a odešel mlčky pryč.
Za dva týdny přijeli řezníci. Pan Hynek se zavřel do pokoje, zatáhl závěs a nevyšel je ani pozdravit. Řezníci vešli do chléva, aby Krásku odvedli na paletu do auta. Že viděla cizí, kopala. „Nezlobte se paní, ale tu tam neodvlečem, nenecháme se zabít, je to ohromná kráva a hnout se tam pořádně nedá“, povídají pani Hynkové. Nezbylo jí tedy, než-li dojít domů pro manžela.
„Jak jsem řek, nechci s tim mít nic společnýho ! Byl to Tvůj nápad, ne můj !“, zaburácel a nebylo s ním do řeči. Když však přišli i řezníci, před chlapy nezbylo, než-li aby šel. Bílý jak stěna vešel do vozu a pošeptu povídá : „Krásko, tak pojď, to musíme, víš ?“
Jakmile jej Kráska spatřila ve voze – a že nástup byl hodně vysoko – doslova po kolenou vyšplhala za ním. Už asi tušila, viděl jí to na očích a jeho oči se zalily rovněž slzami. „Promiň mi to Krásko!“, hladil ji po hlavě počítaje každý hrbolek na cestě, jak auto při jízdě drkotalo. Všechny společné vzpomínky ožívaly a jakoby odněkud z nitra křičely : „…vyveď ji ven…“ a zoufalá duše jim odpovídala :“…já vím, že je to nesmysl, jedeme … to snad ne…“.

„Tak si kup jinou, zapomeneš!, povídá mu u hradby po týdnu soused.
„Kdepak, už nikdy krávu nechci… pojď na kafe…“