Jsem jako zrnko, spadlé do výlevky umývadla,
točím se v tom kruhu vtahován dál ke středu,
cítím blízkost černé díry, kam už spadla
voda, která je kolem mne a v níž plavat už nesvedu.

Jsem slůvko zemřelého poutníka,
ležím mu na rtu a ležet zůstanu,
v naději, že se ten mrtvý jednou rozdýchá
a já se k uším dostanu.

Jsem kámen bílý ze skály,
dali si mne na dlaň, abych promluvil,
ale já jen mlčím a zdobím hřbitovy,
jsem vyleštěný obelisk s nápisem „Tady žil …“