Jel jsem ze Suchdola, bylo k večeru,
stromy nás míjely v maskách černošedých,
pod skalami mohlas spatřit Vltavu
jak usíná pod svahy
halíc tělo do mlhy
a poslední rybáře v promáčených lodích
jak křičí “Hej … zaber … jedeme domů !”

Povídali jsme si skrz okenní skla a okenní rámy,
stál tam sám jak přikován,
jak skulinka světla z nebeských bran
či jako stesk nevinné panny,
by navečer pak před spaním
posypal nás stříbrným
prachem noci … to že nejsme sami …