Napsáno na základě skutečné události

Pavel se zadíval na muže se zdviženýma rukama oblečeného v dlouhém bílém rouchu, kterým vítr ani nepohnul. Spolu s bráchou Honzou sem chodili ještě jako děti a hráli si na vojáky, ta kamenná postava byla jednou nepřítelem jednou jejich spojencem. Dnes byli Honza a ten kamenný muž jediné dvě bytosti, kterým Pavel mohl na světě věřit, všichni ostatní lidé se mu potajmu posmívají a najdou se dokonce tací, kteří jej špehují a chtějí i zabít. Strašný svět, celý se zvrhnul a nemá slitování ! V tramvaji raději na ty tváře nehledí, sedí schoulen v klubíčku s hlavou pokorně skloněnou.

O osm let dříve
Pavel běžel s Honzou do školy. Bylo dost pošmourno, naštěstí dnes mají jen čtyři hodiny, je pátek. Odpoledne pak popadnou míč a půjdou na fotbal. Po návratu domů tu nalezli však jen otce s ubrečenýma očima. Zmateně se po sobě podívali, vždyť jej přeci nikdy brečet neviděli! Nastalo trapné ticho.
„Co je ti tati ?“
… neodpovídal.
„.. a kde je mamka ?“
„Mamka už kluci nepřijde, dneska … “ ozvalo se silné polknutí .. „dneska , nevím, co jí to popadlo, ale … skočila z Nuselského mostu.“
„Co že ? To nemůže být pravda, proč by to tati dělala ?“ … hlasy slábly a vytrácely se v beznaději.

Po všech těch smutných povinnostech spolu s nešťastnou událostí spojených si všichni přáli než jedno, klid. Ten ale nepřicházel, ráno viděli mamku v kuchyni, večer ve snu šla domů s nákupem a ráno pak následovalo probuzení do prázdnoty.
Kluci začínali podávat ve škole horší výsledky a více zlobit. Výchovná poradkyně však otci řekla, že je to u dětí v jejich věku normální. Byli jednovaječnými dvojčaty, bylo jim shodně, třináct let. Otec se uklidnil a šel domů. Časem však začali být kluci velice nervózní a jednou se doma Pavel otci svěřil, že potkal na ulici člověka, který jej pronásledoval až domů. Zpola mu věřil, zpola nikoliv. Kluci si toho navymýšlí, proč by jej měl někdo pronásledovat ? Případy pronásledování se však zhušťovaly a tak za pomoci babičky a dědy otec nakonec oba kluky přesvědčil, aby navštívili psychiatra. Vyšetření proběhlo hladce, „chlapci jsou přecitlivělí a pořád myslí na matku, to chce čas, byla to pro ně velká rána“, soustrastně pravil lékař a poslal chlapce domů. „Můžete sem ještě jestli chcete chodit na psychoterapie“, nabídl se, ale koho by těšilo docházet pravidelně na psychiatrická oddělení ? Všichni si začali postupně na bujarou až podívínskou změnu v chování obou kluků pomalu přivykat, oba byli následně přijati do učení. Vše se dalo strpět až do doby, kdy pomalu přestávali dbát na své hygienické návyky, otec už danou situaci nevydržel a od kluků odešel. Ti zůstali posléze v opatrovnictví své babičky a dědy.
„Oba můžete za smrt mamky“, povídá najednou Honza při večeři.
„Proč prosím Tě ? Co to povídáš, že Ti jazyk neupadne.“, vypadla lžíce z ruky babičce.
Více slov nepadlo, ale postupem času začali oba kluci z nevysvětlitelných příčin své prarodiče nenávidět.
Jednou šla babička na návštěvu ke svému známému, panu W, aby se se svými problémy svěřila. Vzpomněla si totiž, že přes časem vyprávěl o podobném případu svého kamaráda.
„Dobře Mařenko, je toho koukám na Tebe hodně, vem příští neděli s sebou kluky a zajedeme za Karlem. Stejně jsem už zapomněl, jak vypadá, alespoň zase hodíme řeč.“
Kamarád pana W byl evangelický duchovní a psychiatr zároveň. Jeho syn trpí podobnými obtížemi, s pochopením babičku vyslechl a kluky prohlédl.
„Mám pro Vás paní Pěnková špatnou zprávu. Nic není jisté, ale s velkou pravděpodobností musím konstatovat, že oba kluci trpí pokročilým stadiem schizofrenie. Teď už nemůžeme nic dělat. Choroba se měla zjistit a léčit dříve, to by šla ještě potlačit léky, ale dnes v této chvíli, nelze nic dělat. Můj kluk je také schizofrenik, vím, co to je …“, povzdechl si lékař a vedl babičku ke dveřím. Nasadíme léky, které trochu pomohou, snad jednou něco věda vymyslí.

Dnes žijí oba kluci v opatrovnictví své babičky a dědy. Večeře probíhají odděleně, děda s babičkou kluky milují, – jsou jediní, kdo jim zbyl. Oni však před jejich zraky unikají, seč mohou.