(Praha, Žižkov, půl deváté ráno)

„Nechtěl jsem Tě vyhnat z koupelny,“ udělal jsem rozpačitě pár kroků vzad. Vyskočil a rozčíleně se na mě podíval s hlavou rozčepejřenou, jako by ji právě dosušil ručníkem. Stál tam za tou ohromnou louží s pootevřeným zobákem a bojovně vypjatou hrudí. I když jsem byl o hezkých pár stop větší než-li on, ten výraz v jeho očích byl daleko silnější, než-li má odvaha – přiblížit se. Rozpačitost mi do tváře naplivala úsměv, jaký míváme pokaždé, jakmile se nehlídáme a nevíme, co máme ve chvíli svého právě odhaleného provinění říci. Otočil jsem se a šel jako zloděj klidu tím cizím bytem po rozbahněné cestě do práce…