Pro minutku vedra stál jsem svou stráž,
tam v polích … mezi balvíšti a remízkami,
slunce třpyt hrál v svatozář
stromům, klasům, nám i proschlé zemi.

A skřivan, to zrnko písku na obloze,
které cítíš v uších, jak štěrk v botě,
které v modři hledáš jak srp v žitě
neb zapadlo v té modré strouze,

hrálo andante z lučních not.
Pot mi stékal po tváři
a duch můj vzdával vavřín ód,
tomu,
jenž v tom parnu,
libě,
pro lásku k hudbě
hrát tak věrně vydrží.