Slunce spletlo prsty s ručičkami
vloček bílých poslů zimy,
jež zimou bledé bez těl vlády
stékaly po větévkách – v blaženosti čiré vody.

Na Olšanských hřbitovech, kde rov se blýská
vpily se pokojně v ta smutná místa
pohladit láskou svou prochladlé kosti,
tak z vloček stali se smuteční hosti.

U duší tajemných, kde srdce nebije
místo kytic smutečních a černého závoje
sešly se v praménkách u šedých skeletů
toužily … toužily … jen vypařit se z hlíny ven !
… o cestě do mraků, o cestě ke světu.

Čas plynul jako kouř od dýmky starobní
a vločkám se splnil ten – sen navléct šat svatební,
tak padal sníh podruhé z větrné oblohy,
sešly se pospolu a bez slova odporu krajinu pokryly.

Netušíc, nevědouc, kde kdysi byly,
táhly k nim pocestné, podivné síly,
vždyť proč zavrhnout cokoliv, pro minulá dění ?
Co bylo bylo, co bylo už není …