“Mluvit nedovedu, ale očima
řeknu Ti více, než popíšeš slovy.
Střílet nedovedu, ale vlastníma
nohama Tě naučím, jak se u nás loví.

Jsem jako Tvůj osud, oddaný a věrný
v každé náladě i čase.
Nechci nic víc,
než trochu lásky, zbytků a kus hlíny …
Dovol abych se schoulil
k nohám Tvým na kousek.

Včera jsem před Tebou
musel sklopit uši,
když odběh jsem o pár bloků dál.
Chtěl jsem jen za holkou,
víš, za tou z té boudy, co slyší
na jméno Sára – tak tam mne vítr vál.

Ale nevadí, zítra vyjdem zase
běhat ke skalám a klacek
ten mi s sebou vem.”

… Tak popíjel jsem kafe
a trávil svou chvíli,
pohádkovou chvíli
s tímhle přítelem.