A to bylo pane strážník tak :
„Seděl na zemi opřený o koš u tramvajové zastávky s očima nehnutě upřenýma k lampě, která rozkvetla jistě už tak před pěti hodinami a sledoval můry, jak kolem ní kroužily, jako by ji chtěly opylit.
„Je vám něco?,“ zeptal jsem se ho spíše ze zvyku, jako bych nečekal, že odpoví: „Není, nechej mě tu…“ nebo že neodpoví vůbec.
„Ale nic, nechej mě tu,“ pootevřel rty slepené suchými slinami, aniž by oči svěsil z té pouliční lampy. Že jsme na té zastávce byli sami dva a abych nemluvil tak z výšky, posadil jsem se na batoh. Nevypadal, že čeká na tramvaj, ale povídám už jen proto, abych prolomil ticho : „Jede za dvacet minut“.
Na to on: „Čekám, až umřu, víš?“ a krkl si tak hlasitě, až tou ozvěnou krkly i okolní domy této za dne tak slušné pražské čtvrti.
„Vypadáš tak, kdy to bude?“ zeptal jsem se s úsměvem, zatímco si škytl, že neví.
Tak jsme tam seděli, občas přibrzdil kolem jedoucí taxík a my sledovali ty můry. Sotva odbila půlnoc, do tmy vešel pravý Medard, vítr všechny ty můry odvedl kamsi pryč a to už lilo a blesky bily tak opravdově, že bych snad v ten brzký armagedon i uvěřil. Vlezl jsem si tedy pod střechu u divadla Labyrint a z povzdálí sledoval svého nového kamaráda, jak nadává na vše, jako by se propadl do samého pekla a tam na něj místo ohně čekaly svatojánské proudy.
„Pojď se schovat! “ křičel jsem na něj.
Zatímco si vztekle otíral zabahněné pracky o mokré kalhoty a snažil se ztěžka vstát, přijela už padesát osmička. Nastoupili jsme – pravou rukou jsem ho přidržoval za záda, aby nepadl na znak a tak, když ještě ve dveřích váhal, zda má jet, jsem mu pomohl v rozhodování. Usedl na náhodně uvolněné sedátko a stále brblal, že musí vystoupit na Bertramce a pořád děkoval a děkoval. U Anděla nastoupil revizor a to jsem už za chvilku začal tušit, že není zač – prostě někdy se pomáhat lidem nemá, víte pane strážník, nevyplácí se to.“

Tak si ho odveďte, nebo mi to tu ještě všechno zaprasí,“ zvedl vyhublý strážník unaveně obočí a ukázal jím ke dvěřím,“no běžte, nebo to bude mít ráno za draho.“
Té noci jsem dopomohl novému kamarádovi do tramvaje, abych se jej pak zastal, šel jsem s ním a revizory na policii a teď jsme spolu opět v dešti. Co s ním? Můry byly sice už někde pryč, ale ty lampy i v tom nečase pořád pěkně svítily a to už se ulicemi rozléhal ten uvolňující, vše vysvětlující výkřik:“Zasraný Medárd!“