Hrdlička bílá svobody zapomnění
sedla si na drát ostnatých plotů
a bílé brčko, od krve v zabarvení
houpalo se dlouze, k zemi ku potoku.

Zvadlými vavříny už zapomněli vítat
kol krajů blízkých její cukrování,
slavili jen krátce té bílé návrat
a nespatřili ani její smutné odlétání.

Jediné co zbylo z hrdliččina zpěvu,
bylo než pírko zmáčené krví,
našli jej kající u potoka břehu
se slzami v očích, od Pyrrhovy slávy.