Na lesní pasece, kde křoviska růží
chytaj Tě za dlouhé kalhoty
a ostré trávy se k třezalkám váží
a chmýří Ti padá na boty

roustával květ, přes tíhu svých běd
toužil být krásný
a hebký nad jemnost damašku,
smlouvával s motýlem, aby mu smet
zlato své z křídel,
z hedvábných křídel
všechno své zlato ve prášku.

Když pomyslel na nektar, sladký jak spánek,
motýl hned namet zlato své na lístky
a když cenu svoji
do útrobních schránek
vysál jak vánek … též jako ten vánek za bouřky

nemohl létat a na zemi spad … Ó rekviem ! Ó rekviem !
Za prodanou krásu zabil svou spásu
neb vrabec jej našel, když bezmocně ležel … pod stromem,
kam stěží se doplazil ke konci času …

Šli tudy milenci a krátké prstíky
tvořily ze dvou těl jediné tělo.
On sotva květ zlatý zřel, v dívce svět uviděl,
utrh’ jej s úsměvem … vždyť to už se smělo
vplétat dívkám pro krásu
zlaté kvítí do vlasů …
bylo léto.