Kostela zvon, tajemný skřítek z věže,
budívá mne, každičkého rána.
Devatero úderů ode stínu kříže
probouzí i dobrozdání planá.

První lístek, červené růžičky
upadl, proč ? Vždyť červená jsi z lásky !
Druhý lístek upadl, jak z košíčku družičky
… asi mi usycháš, beze slova hlásky.

Co komu po tom, že pro lásku umíráš,
pro symbol, který jsme v lůno Tvé dali ?
Mohla jsi kvést, mít šípky a teď mi uvadáš
ve váze … jak ten, koho na kříž přikovali.

Co komu po tom ?
Ach ne, co komu po tom …