Dneska ráno jsem potkal rozespalého psa,
díval se na mne a nechtěl ven,
krčil se k chodníku jak bouřková nebesa
k zemi – jsouce posmutnělá a před deštěm.

Zpoza těch očí, nešťastných z chladu
zívalo cosi, jak velký je svět,
pětkrát větší páníček, do půli prsou paty schodů
a on tu stojí, jak odhozený ohryzek.

Tak zamžoural, zdvih nožku, napůl z povinnosti,
by zhora neslyšel „Tak dělej, pospíchám !“
vědouce dobře, že doma čeká jen pár kostí
a ten co jej sem vyhnal pomýšlí pouze v touze na salám.

Odkudsi zavál pach vonné milé,
chtěl by se rozběhnout, však řemínek
zhasil i špetku té naděje rozpustilé
– naděje zhasla, jak slaboučký plamínek
… který jej chtěl konečně ohřát …