Touhou květů vod a tou bahenní vůní,
která se v tisících plouží po tůních,
rostlo zrno pšeničné v rýžovém poli
v údolí Chuang – Tung, v údolí zmijí.

Nastaly žně a ono samo
věřilo, že bude k osevu zrno,
ale když Long de Lui prodal jej Evropě,
novému poslání bylo zas na stopě.

O večeru černém, černém jak kočka,
která se s úmrlcem v jámě kdes mačká,
zrno se vařilo k večeři v hrnci,
zas bude k užitku, vonělo šancí.

Když rýži cedili nad kuchyňským dřezem
v mateřských rukou jsa hluboko pod zem
přes sítko přepadlé, voda jej vzala
do špíny kanálů, kde hnusná je štola.

Tam jak černá vdova za starým obrazem,
na kterou člověk, Bůh ví proč líčí,
slídila krysa s hladovým ohozem,
když duch jí vylézal po soustech z očí.

A zrno, které, věřilo v klas
a tělo lidské, každého z nás,
doplulo konečně ku svému poslání …
Zastav se, člověče … vždyť nevíš … kam uháníš !
Zrnko … i ty máš svůj smysl !
Byť pospícháš zachránit, jen hladovou, potulnou, vyzáblou … krysu !