Boloňský psík

Obec majitelů všemožných psích plemen tvoří v ulici psí komunitu, která se dobře zná. Matýsek, Punťa, Bella, Igor či chcete-li Asta mívají bolesti zad, problémy s tloušťkou, potíže s trávením, špatně vidí, milují děti, tahají důchodce za jejich berličky, ale nemohou za to, neboť je prý kdosi někdy v mládí holí uhodil, vbíhají do nebezpečné vozovky, když jsou sami doma, kňučí – všechny ty čtyřnohé bytosti prostě zažívají to samé, co my a jejich majitelé musí veškeré jejich sváry i radosti každé ráno, odpoledne i večer velmi vážně prodiskutovat. O svých svěřencích rozpráví s takovou chutí, že by jim mohl kterýkoli filmový hrdina tiše závidět. Ve svém volném čase pak někteří organizují psí tábory, výlety a výcviky a když jejich chlupaté druhé já skončí svoji pozemskou pouť, chodívají o Dušičkách se svíčkou na hrobeček na psí hřbitov.
Pan ferdinand Majzlík neměl pro psy pochopení. Obvod jeho paží byl srovnatelný s leckterým mužským stehnem – dokázal nad hlavu zvednout i neuvěřitelných 100 kg, výmyk na hrazdu zvládl i se 20kg závažím drženým holými chodidly. Rád se bavil o tom, jaký má chlap být a jaký ne a přátelům nezbylo než-li tento jeho neobvyklý povahový rys respektovat.
Jak už tomu na naší kulaté planetě z principu bývá, kterým oblastem se člověk soustavně vzdaluje, ty se nakonec bezpečně stanou jeho cílovou destinací. Ferdinand se vrátil společensky unaven domů. Jednu botu zanechal zutou ještě na chodbě, druhou v obýváku. Přítelkyně využila slabé Ferdovy chvíle a v posteli, kam padl, jak zákon káže, mu začala vyprávět o kamarádce, která si opatřila štěně boloňského psíka:
‘Ta paní, od které ho koupila, má ještě dvě. Viď, Feroušku, že si také jedno vezmeme? Už jsem vymyslela, kde bude mít boudičku, tady u klavíru. Nebudeš ho muset venčit, je malý a dojdu s ním ráda, také s ním nebudou starosti, pokud někam pojedeme…viď, že pro něj zítra sjedeme?“
Ferda nebyl zřejmě natolik unaven, jak se zpočátku zdál. Zvedl z lehu na břiše hlavu a svůj zrak zaparkoval ke klavíru. Byl odsunut o půl metru doleva, na volném místě ležela načechraná pašmína, kterou Silvě koupil k posledním narozenínám, dále dvě misky, v jedné dokonce voda, ve druhé drobné granule.
Vyskočil a vykřikl: „Ten pes je už tady?? Víš přeci, že mám na psy alergii!“
„Ale po tom Azorkovi od Buška jsi ani nesmrkal, ani neotekl.“
„To bylo něco jiného, to nebyl pes, ale americkej buldog! A ne žádná krysa, kterou jistě zatáhla domů ta Tvá kamarádka.“
„Feránku, tak se na něj alespoň zajdeme podívat…“, přivinula se Silva, “je to pěkný zápasník, určitě se Ti bude líbit.“
„To nevím a nedrbej mě, nemám blechy.“
„Feránku…“
Ferdinand měl málo slabých míst, jedním z nich byla Silva. Čert, kde se to v něm vzalo, druhého dne k prohlídce psí stanice svolil.
„Co to je?“ Polkl Ferdinand zhluboka, sotva spatřil onen bílý chumáček o velikosti lidské pěsti. „To není ani krysa! S tím bych venku vypadal jako teplouš!“
Schylovalo se k hádce. „Říkala jsem přeci, že s ním budu chodit jedině já,“ rozbrečela se Silvie, „také Ti nenadávám, když si na počítači hraješ ty své přiblblé hry! Zase po Tobě snad tolik nechci, nebo jo?“
„Měl byste si vážit toho, co doma máte,“ přidala se majitelka štěňat.
Ferdinand ženské přesile neodolal, mlčky zaplatil a mávl na šťastnou přítelkyni. V té chvíli však ještě netušil, jak tato drobná epizoda změní celý jeho dosavadní život. Nejenže již za půl roku chodil Pajdinku, jak jí sám říkal, venčit do parku. V práci dokonce prosadil, že ji bude moci mít u sebe v kanceláři, aby se doma necítila sama. Vykonával manažérskou profesi a slečny z firmy donášely Pajdince nejrůznější dobroty, hračky, dečky a mističky – Ferdinandova kancelář touto cestou odvrátila pozornost od drobných personálních problémů a tak bylo drobné zvíře v pracovním procesu trpělivě tolerováno. V ulici byl Ferdinand zakrátko přijat mezi místní psí komunitu a tak se Pajdinka měla jako v ráji.
Do roka a do dne museli jít na očkování. Veterinář Hromník měl ordinaci o pár bloků dál, venku vál tuhý lednový vítr plný mokrých vloček, Pajdinka dostala svetřík a vyrazili. „No Ty seš hrdinka,“ drbal po výkonu Ferdinand svou čtyřnohou pacientku,“šikulka! Tu máš piškůtek!“
Silvie Ferdinanda nepoznávala, přišel jí, jako by snad trpěl po injekci víc, než-li ten pes. Byla tomu však ráda.
Asi za čtrnáct dnů byla Silvie s Ferdinandem pozvána na oslavu jakýchsi narozenin. Pejdinka pobíhala vesele po místnosti, tu a tam se vyčůrala a najedla a nakonec spokojeně usnula v koutě.
Přítomní si vyslechli celý proces očkování ještě jednou a jen co se s oběma šťastnými chovateli rozloučili, vrhli se k sepsání dlouhé omluvné veterinární zprávy, kterou záhy odeslali Pajdince domů:
Vážení klienti,
od výrobce protilátek na psinku jsme byli upozorněni, že dodané balení protlátek bylo kontaminováno látkou tetrachlórethylen. V důsledku této nepříjemné události vám nabízíme zdarma ošetření v naší ordinaci, v případě úhynu zvířete uhrazení způsobené škody. S výrobcem očkovacího séra jsme na základě této nešťastné události rozvázali smlouvu.
Věříme ve Vaše pochopení a věříme, že naší ordinaci i přesto zachováte svoji pozornost.
MVDr. Petr Hromník
Strašnická 5
Praha 10
Ferdinand doma nebyl, dopis otevřela Silvie. Sotva vše dočetla do konce, hned telefonovala všem možným přátelům, jaký je ten Hromník necita: „Víš, co tam napsal? Uhradíme vzniklou škodu. Jako kdyby snad pes neměl žádnou duchovní hodnotu! Jak ten Hromník, veterinář, může vůbec pracovat se živými tvory?“
A ze sluchátka se ozývalo: „A co Pajdinka, co dělá?“
„Drbu ji tady, má takové mokré fousky a taková podivně přivřená očíčka…“ pofňukávala Silvie hledaje si na tom nešťastném zvířeti všemožné příznaky jeho brzkého konce.
Ozvaly se dveře. Silvie odhodila sluchátko a uslzená běžela obejmout Ferdinanda.
„Co se stalo?“ Podíval se po předsíni a jen, co si zul boty a přečetl celou omluvnou zprávu, zvolal hromovým hlasem: „Zítra toho Hromníka zabiju!”
Do rána nespal a už v osm rozrazil dveře nic netušícího veterináře.
Hromník seděl u kávy a přesto, že jej neomalené chování příchozího návštěvníka rozlobilo, neřekl nic a jenco polkl sousto, pravil:
“Co vás sem pane přivádí?”
Ferdinand se zarazil a přes své rozhodnutí ze sebe vybít vztek na úkor toho mizery, znejistěl: “Co když si ze mne někdo udělal legraci? Budu vypadat, jako hlupák! Ten chlap evidentně netuší, o co jde? A nebo vše jen tak dobře hraje?”
“Co si pane prosím přejete?” zopakovat doktor Hromník hlubokým hlasem otázku a stále se díval Ferdinandovi do očí. Tichá svalnatá postava uprostřed místnosti jej svým zjevem zneklidňovala.
“Náš pes byl u Vás na očkování,”  vypravil ze sebe Ferdinand, kterému uvázlo cosi v hrdle. Pojednou si začal připadat jako před tabulí.
“To vím, byli jste tu včera s boloňačkou, pamatuji-li se dobře. Je snad něco v nepořádku? Dal jsem jí běžnou vakcínu pro odrostlejší štěňata, se kterou nebývají problémy.” Prohlížel si starostlivě doktor Hromník útočníka.
“Jen trochu kňučela, tak jsem si myslel…” doplnil Ferdinand veterináře.
“Štěňata kňučí běžně, ale pokud o ni máte takovou starost, proč jste ji tedy nevzal s sebou, abych se na ni podíval?”
Z další konverzace vyplynulo, že veterinář není pouze příznivcem psů a drobného ptactva, v mládí se naplno věnoval karate a v boji dosáhl řady uznání.
 Jakoby se znali od dětství, po chvíli pili kávu a časem se stali přáteli. O příhodě s dopisem se však Ferdinand Petru Hromníkovi nikdy nepřiznal – chlap přeci nikdy nenaletí na kdejaký lacinný žert!