Černoch

„Milé děti, víte, kdo žije v Africe?“
„Žirafa“. Správně, jak se jmenuješ?
„Anička.“
„Anička dostane něco na cumlání. A kdo další žije v Africe?“
„Tygr!“
„Ne, tygr ne, ale žije tam podobné zvířátko bez pruhů s takovým huňatým krkem.“
„Lev a vopice!“ No výborně, kdo si to tu vysloužil cucání?“
„Honzík.“
„Mami, kdo žije v Africe?“ Natočil se šeptem k maminčině uchu František.
„Řekni černoši.“
„Černoší!“
„Ano, původními obyvateli Afriky jsou černoši!“ Nasadil si dětský průvodce zoologickou zahradou kudrnatou paruku, do ruky uchopil klacek a začal s různými pokřiky tancovat do kruhu. Dětem, které se k tanci přidaly, se představení líbilo. Dozvěděli se několik zajímavostí o černém kontinentu, které budou moci pak předat svým kamarádům.
František se mnou vracel po těchto afrických zážitcích domů. Posadili jsme se v autobuse na dvě a dvě sedačky proti sobě s tím, že se tak dopravíme k našemu sídlišti.

Co čert nechtěl či naopak chtěl, proti nám se posadil právě onen zmiňovaný obyvatel rovníkové Afriky. Ve slušných tesilkách, v šedivé bundě, prostě na jižana ve velmi neobvykle usedlém oblečení. Půjde pravděpodobně o některého z lékařů z místních nemocnic, pomyslel jsem si. František sledoval tramvaje za okny. Jen co však zpozoroval onu exotickou postavu, městská doprava jej přestala naprosto zajímat.

„Jé, tati, černoch!“ Ukázal prstem, div nevypíchl cestujícímu oko.

„Františku, na lidi v autobusu neukazuj. Pán jede domů, jako my, co je na tom.“ Snažil jsem se uklidnit celou situaci.

„Domů nejede, neblbni, víš odkud je černoch?“

Cestující na mne obrátil nenávistný pohled, jako bych se mu byl posmíval. A tak jsem pochopil, že bohužel rozumí česky. „Jo, kamaráde, teď si vyslechneš, co se učí ve školkách o lidožroutech,“ pomyslel jsem si. A moc jsem se ve své nejniternější úvaze nemýlil. Po chvilce přemýšlení, jak pokud možno dvěma slovy popsat Afriku, jsem ze sebe nakonec vypravil strohé: „Odkud je pán netuším. Heleď, spíše mi pověz, jak jsi se dneska měl ve školce?“

„Tati, Ty snad slyšíš blbě. Víš, odkud je černoch?“ Nenechal se odbýt František.

„No tak, odkud je tady.“

„Z Afriky, on tam žije s vopičkama a papá banány, víš?“ Zvedlo dítě poučně ukazováček. Spolucestující s sebou trhl a pak se prudce otočil k oknu.

Nevěděl jsem v rozpacích, co na to říci. Asi před týdnem jsme doma listovali Robinsonem Crusoe. Františka nejvíce zaujal Pátek s papouškem na rameni, neboť měl v nose dva silné kovové kruhy a opička mu poskakovala nad hlavou s takovým podivně podnapilým výrazem. A k tomu všemu dnes ta zoo.

„Ale Františku, to není přeci pravda, kdo Ti povídal takovou věc. Lidi různé pleti žijí všude po světě.“
Snažil jsem se opět o výchovný záchranný moment.

„Blbost, pokud žije černoch tady, pak jede určitě do zoologické zahrady. Dneska nám to povídal pan vychovatel, který nám ukazoval opičky.“ Opět vysvětloval trpělivě František, co vše se v zoo dozvěděl a jak celou věc pochopil. Černý pá už nemohl vydržet, přesto však seděl a dělal, že nerozumí. Chvíli co chvíli po mne hodil takový ne moc přátelský pohled, avšak z autobusu nevystoupil a putoval s námi dál.

Autobus, jako by zpomaloval, brzdící prahy na silnici jsem čím dál tím více nenáviděl.

„Pan vychovatel vám určitě Františku vyprávěl o původních lidech z Afriky.“ Polkl jsem. „Dneska už je svět úplně jiný.“

„Co ty o tom víš, podívej se, jaké má růžové tlapičky. Tati, proč je nemá také černé?“ Pozorovací schopnosti svého dítěte jsem obdivoval.

A tak jsme se dostali až na naši společnou výstupní zastávku. Od té doby, jdouce za tmy s košem, se rozhlížím .. kam jen to ten chlap šel.