S odchodem léta mají Hruškouni na Petříně práce až po krk. Neustále šarvátky se zlobivými zvířátky a neposednými vosami, které jsou nuceni řešit,  jsou na denním pořádku. Jakmile nastane čas sklizně, musí strašidélka koukat více na nebe, než-li před sebe, aby byla v případě potřeby schopna uskočit té padající mase ovoce. Po každém pádu hrušky se ozve rána, pak mlasknutí, prasknutí a nakonec…a nakonec…hruška svou vlastní vahou pukne a vylije do trávy první krůpěje letošní šťávy.

Jeden podvečer Petřínem vál teplý vítr s vlákny vůně z blížícího se babího léta. Hruškouni seděli celí unavení po celodenní m sběru hruškové šťávy pod stromy a v tom se to stalo. Ve větvích cosi zachrastilo a na zem místo očekávané hrušky spadla tlustá žížala. Sotva dopadla, rychlými pohyby se schovala po listí a jako had se potichu plazila a plazila..až vykoukla u nohou samotného Prďoly. Ten se polekal a vykřikl na ostatní: „Pozór had!“

Hruškouni, kteří ještě nedřímali, ihned probuduli své kamarády a s pískotem obestoupili tu tlustou žížalu.

„Ticho, špitla žížala. Podívejte se opatrně nahoru. Je tam ještě?“

„A kdo?“ Zpozorněl Prďola.

„No přeci ten kos. Nezdvořák jeden,  upustil mne na zem a chtěl mě sníst. Cožpak jste ho neviděli?“

„Spali jsme, milá žížalo. Ani se nedivím, že Tě upustil,“ rozesmál se Prďola, který jako první poznal, že nejde o hada, nýbrž o obyčejnou otylou dešťovku. „Mysleli jsme si, že jsi had, chy chy chý.“

Potom pozorně očima ohledal každou větev.: „Toho kosa, který Tě unesl, prostě nevidím. A odkud vůbec jsi?“ Podrbal se Prďola ve vousech.

Žížala se zamyslela a pak začala popisovat Hruškounům kaménky, kořínky, tvary chodbiček, chlubila se, kolik listí si natahala do pokojíčku – takovou upovídanou žížalu svět jaktěživ neviděl! Nakonec se dozvěděli, co už dávno věděli, tedy, že ta žížalí slečna prožila jako každá slušná žížala celý život pod zemí a byla vyhrabána kosem krátce po dešti, když se šla nadechnout.

„Už mě zase vytopili,“ postěžovala si , „a já vám tak na to na všechno nadávala, že jsem se musela vylézt ven, voda v baráku mi zkrátka nedělá dobře. A sotva jsem vykouknula z chodby, ťáf ho, ten lotr mne popadl jako nějakou onuci a nebýt tak kyprá, celou by mě naráz spolkl.“

Hruškouni se smáli, až se za bříška popadali a dali napít té upovídané žížale svou novou hruškovku. Nicméně, blížil se večer a ta žížala chtěla prostě domů, do toho svého vytopeného bytu.

„Nu, co s Tebou, tuto noc budeš muset přespat u nás a pak vymyslíme, jak Tě dostat zpátky,“ pokrčil rameny Prďola, ostatní Hruškouni rovněž pokrčili rameny a vydali se k domečku pod hrušní. „Žížala po celou moc chrápala jako pařez. Hruškouni se převraceli z boku na bok, nedalo se to snést.  Ráno měli každý kruhy pod očima, žížale se však vedlo skvěle. Protáhla své dlouhé tělo a svým uách zbudila ty nejotrlejší, kterým ráno konečně spadla víčka.

Rada Hruškounů se pomalu vytrácela ze dveří, aby venku neruše žížalou probrala tu prekérní sitaci. „Ať si jde, odkud si přilétla.“ Prskal nejstarší Hruškoun Zoubek. Ostatní jen přikyvovali, dokud Prďola neřekl: „Dost!“

„To umí přeci každý vyhnat hosta z domu ven, „ pokáral celou radu.

„Tak co navrhuješ, ty chytráku?“ Ozval se Zoubek a ostatní stichli.

„Přemýšlel jsem celou noc,“ podrbal se za uchem Prďola,“ proč je ta žížala tak tlustá. Dokážete si představit chodbu, do které by se mohla vejít?“

„To teda nedokážeme,. Je tlustá, protože hodně jedla.“  Pravili ostatní.

„Ano, ale co jedla? “

„To nevíme.“

„Nevíme, ale můžeme se na to optat žížaly,“ pravil moudře Prďola.

Hruškouni se tedy sebrali a vydali se za žížalou. „Žížalo, jaké jídlo máš nejraději?“ Optal se velmi slušně Prďola té žížalí slečny, aby nepoznala záměr jeho otázky.

„Mohu si vybrat?“ Zamlaskala ta vypasená žížala.

„Samozřejmě, proto se Tě na to ptáme.“ Pravili jedním hlasem Hruškouni.

„Nerada bych Vás urazila, hrušky mě příliš nadýmají. Mohu vás poprosit o jakoukoli dobrotu?“ Mrkla do davu žížala, jakoby něco tušila.

„Samozřejmě, proto se Tě na to ptáme.“ Pravili opět jedním hlasem zdvořile Hruškouni.

„Nejraději mám tu naši domácí třešňovou marmeládu. Víte, takovou tu z letních ptáčnic. Nemáte tady konkurenční lahvičku?“ Zasnila se ta dešťovka.

„Nemáme,“ spadl Hruškounům kámen ze srdce. „Ale ukážeme Ti cestu, kde roste spousta třešní“.

Podvečer, kdy už většina ptactva spala, se vydali Hruškouni se žížalou na cestou za svými přáteli Třešňáky. Třešňáci měli na rozdíl od Hruškounů volné dny. Úroda byla sklizena a oni běhali v trávě a hráli na kopanou se suchými třešňovými peckami. Bylo sotva vidět, avšak ta hra je doslova pohltila a byli by schopni kopat do pecek i za měsíčku.

Hruškouni poprosili své kamarády o trochu třešňové marmelády a pak se jen divili, jak rychle zmizela v tom žížalím dlouhém tlustém těle. Sotva ta upovídaná dešťovka nabrala sil, zmizela, jakoby se do země propadla.

„Kde je?“ Podivil se Prďola. Ještě před chvíli tu přeci byla.

V tom ho někdo chytl za nohu. „To jsem byla já, „ ukázala se žížala. „Už jsem doma, díky.“ Poděkovala a posléze zmizela v jakési díře pod listím.